Heartfelt (H.S. cz)

#41

„Vážně mě těší, že všechno máme nacvičené," tleskal šťastně Paul. Všichni se přidali a pískali radostí. „Což znamená, že zítra máte volno, pozítří dáme ještě trénink na zkoušku, i když jste víc jak dobří, a v pátek odlétáme do Evropy," zakřičel a ostatní zase radostně vykřikli. Já jsem se smála a drtila Harryho ruku, který se usmíval. Nemůžu se dočkat.

„Tak běžte domů," pokýval hlavou a všichni se rozešli do šaten. S Harrym jsme se posadili na lavičku a čekali, než všichni odejdou. Většinou se tam nedá hýbat, takže raději počkáme, než abychom se tam mačkali s nimi. Nikam nespěcháme.

„Hej vy dva," usmál se na nás Paul a přešel k nám. Posadil se vedle mě a předklonil se, aby viděl i na Harryho. „Spoléhám na vás," řekl s pohledem připevněným na zem.

„Jo?" usmála jsem se široce.

„Jo, vlastně do vás vkládám veškeré mé naděje," usmál se na nás. „Vím, že tady je plno dobrých tanečníků, ale vy jste úplně na jiné úrovni," pokýval uznalecky hlavou.

„Děkujem," usmála jsem se a stiskla Harryho ruku.

„Už od doby, kdy jsem vás viděl poprvé se hádat, jsem věděl, že budete excelentní pár," mrkl na nás a zvedl se do stoje.

„Jak to?" usmála jsem se a koukla na Harryho, který ho pozoroval stejně, jako já před chvílí.

„Oba jste tvrdohlavý a cílevědomí," pokrčil rameny, jako by to bylo jasné.

„To ona je," zasmál se Harry. „Hlavně tvrdohlavá," vyplázl na mě jazyk.

„No jasně," protočila jsem hravě oči.

„No," tleskl Paul, aby na sebe upozornil. „Nebudu rušit, zítra si odpočiňte," ukázal na nás výhružně ukazováčkem a odešel ze zkušebny.

„Tak pojď ty můj cílevědomý kluku," vyplázla jsem jazyk zase já a zvedla se. Podala jsem mu ruku a ruku v ruce jsme odešli do šaten.

_

„Co budeme dělat zítra?" zeptala jsem se, když jsme se povalovali u televize, u nějaké nevtipné komedie. No, pro Harryho očividně vtipná byla. Vůbec mě nevnímal. Byl totálně zažraný do toho filmu.

„Harry?" oslovila jsme ho znovu. Nic.

„Haaaaarry!" luskla jsem mu před obličejem. Škubl sebou a podíval se na mě.

„Hm?" zamračil se.

„Nevnímáš mě," taky jsem se zamračila.

„Promiň, ale ten film je zajímavý," přesunul svůj pohled zase na telku.

„Oh bože, že já se vůbec snažím," plácla jsem se přes čelo. „Půjdu si lehnout, dobrou noc," políbila jsem ho na líčko a zvedla se na odchod.

„Dobrou, princezno," uslyšela jsem, když už jsem byla na schodech. Pozdě, ale přece. Široce jsem se usmála a s dobrým pocitem si šla lehnout.

Ještě 2 dny a pak soutěž!

_

Z mého lehkého spánku mě vyrušila obrovská rána zezdola. Podívala jsem se vedle sebe, ale Harry tady nebyl. Můj pohled přešel na digitální hodiny na nočním stolku. 2 hodiny ráno?
S donucením jsem vylezla z postele a šla se podívat, co se dole děje. Bála jsem se, ale uklidňoval mě fakt, že je Harry dole. I když nevím, jestli by mě to uklidňovat mělo, ale nějakým způsobem ano. I když se mu mohlo něco stát, jsem na to nechtěla myslet.