Heartfelt (H.S. cz)

#26 (15+)

„Mám plán na dnešní večer," pošeptal mi Harry během naší samby.

„Jo?" usmála jsem se.

„Jop. Hned po tréninku," vyplázl jazyk a otočil mě do dané figury.

„Hned?" vyšpulila jsem spodní ret. „Ani se nemůžu okoupat, převlíknout, najíst?" udělala jsem psí oči.

„Okoupeš se tady a převlečení máš," zamrkal svými dlouhými řasy.

„Ale-"

„Ne, Mio," koukl na mě přísně, ale pak se zasmál. „Nekaž mi to," ukázal mi své ďolíčky, kterým nejde říct ne. Do takové fáze jsem se ještě nedopracovala.

„Tak fajn," vydechla jsem poraženě, načež se Harry vítězně usmál.

_

„Kam to jedem?" rýpla jsem do jeho ruky, kterou měl položenou na řadící páce.

„Myslíš, že ti to řeknu?" nadzvedl jedno obočí, ale pohled mi neoplatil. Vždycky jsem obdivovala jeho soustředěnost na řízení.

„Možná?" přikrčila jsem se v naději.

„Ne," uchechtl se. „Ale za chvíli tam budem," uklidnil mě.

„Tak jo," sedla jsem si hlouběji do sedačky a pozorovala ubíhající cestu.

Vlastně jsem nikdy pořádně Londýn neprozkoumala. Nejsem tady moc dlouho, takže jsem ještě neměla příležitost. Vždycky to byly jen tréninky a škola. Pak jsem byla ráda, že jsem doma a můžu odpočívat s notebookem v klíně, nebo při televizi. Nebo ještě líp s knížkou v ruce. Jediné, co tady vlastně znám je park, kde chodím občas běhat. Ale ani ten neznám úplně celý. Takže se mi tohle putování vlastně i zamlouvá. Doufám, že mě Harry vezme na nějaké pěkné místo.

„Mio," luská mi před obličejem Harry.

Rychle jsem zatřepala hlavou, abych vyhnala všechny své myšlenky a hlavu obrátila na tu jeho kudrnatou palici. „Huh?" vydala jsem ze sebe neidentifikovaný zvuk.

„Poslouchala si mě?" pobaveně na mě koukal. Až teď jsem si všimla, že stojíme.

„Ne, promiň," sklopila jsem pohled. Uslyšela jsem jeho chraplavé uchechtnutí a pak bouchnutí dveří. Přešel na mou stranu a dveře mi otevřel. Vystoupila jsem a koukla se kolem sebe. Myslím, že tady už jsem někdy byla. Byl tady menší lesík, kterým jsme procházeli. Už vím! Tehdy, jak mě vzal na pizzu a pak jsme šli na tu skalku, ze které šlo vidět celé město. Ten dokonalý pohled nejde zapomenout.

„O čem si přemýšlela?" propletl s mou rukou prsty a vedl mě po cestičce na vrh.

„Vlastně o tom, že vůbec neznám Londýn," uchechtla jsem se sama sobě.

„Tak to máš štěstí, že máš mě," zazubil se.

„To mám," potvrdila jsem.

„Poznáváš to tady?" změnil téma, když jsme došli úplně nahoru.

„Jasně, že poznávám. Sem si mě vzal po té pizze. Dokonalý výhled," potvrdila jsem, jeho domněnku.

„Jo," vydechl spokojeně. „Kdybych to tenkrát neudělal, nestáli bychom tady, možná," dodal a koukal před sebe do dálky.

„Jak to myslíš?" zamračila jsem se, protože jsem nechápala, kam tím míří.

„No," propletl semnou zase prsty a táhl mě po kraji skalky někam dál. „Možná bych se kvůli žárlivosti Lany nedozvěděl, že mě podvedla, takže bych se s ní nerozešel, tudíž bych tady, logicky, nebyl s tebou," vysvětlil mi.