Příliv

Prolog

Ahoj! Je tady můj historicky 1. prolog, takové malé fikce s názvem Příliv. 
Je to můj první příběh, zde na Wattpadu, tak doufám že se bude líbit :) Nevím, jak často stihnu příběh upravovat, popřípadě přidávat kapitoly. Podle času :)
                                                                                             
              Každopádně budu ráda za každý komentář co mám zlepšit, každé sledování nebo podobně.

***************************************************

Říkali jste si někdy, jak máte úžasný život? Já ano. Každý den je jako další střípek do dokonalého příběhu, který tvoří můj dosavadní život. Neznám smutek ani utrpení. Dosud jsem nepoznala tu údajně nechutnou bolest praskajícího srdce, která vám vysává život. Jsem šťastná.  Nic mě nemůže srazit na kolena. Nic.

„Hej Marlee, podej mi tu flašku, prosím." přeruší mé bloumání Charles, když se zoufale snaží vyprostit si kabát ze svého batohu. Hodím mu prázdnou flašku od Fanty do klína. 

 „Smůla, pití došlo." zasměju se a dloubnu Charlese do žeber. 

Dnes jsem se vyplížila z okna našeho domu, abych mohla s Charlesem na pobřeží. Chodím sem ráda. Sledovat  příliv, jak se od něj odráží  miliony hvězd. Je to jako pohádka, která nemá konce. Pomyslím si, když se prodíráme hustou trávou a kamením níže a níže k pobřeží, kam tak ráda chodím s mámou. Je to tu nádherné. Nikdy sem nepřestanu chodit. Vdechnu do sebe čerstvý vzduch , který mě zapíchá v plících, až se prudce rozkašlu.  

Charles se ke mě přikrade zezadu, chytí mě za žebra a já vypísknu. 

„Blbečku." zasměju se. Ještě rozdýchávám záchvat kašle. 

Ruku v ruce dojdeme na místo, kde se ostré kamení setkává s vodou. Písek nám hladově mlaská pod nohama. Jako by nás chtěl sníst a už nikdy nepustit. Dojdeme k zkřivenému stromu, jehož polovina je nakloněná nad vodou. Je to náš strom. Vždycky byl. Jeho kořeny a větve rostou spolu s námi už od dětství. Uchovává naše vzpomínky, jak dobré, tak zlé. Je to můj druhý domov.   Ani Charlesovi nemusím říkat na co myslím a už šplhá nahoru. 

Mám pocit cizího pohledu na mých zádech, ale nádherný výhled na širé moře vyhraje. Jen tak tam sedíme a mlčíme. Mořský vánek si pohrává s našimi vlasy, které létají všude kolem. Je to zvláštní, Char je můj nejlepší přítel. Přistihnu se, jak na něj tupě zírám. Jeho havraní, poletující vlasy kolem něj tvoří překrásnou, až nadpozemskou svatozář. Nepřirozeně smaragdové oči upíná na temnou oblohu, jako by ho hypnotizovala. Samozřejmě se rozesměje a přeruší tak trapné ticho, které se mezi námi vytvořilo.  

  „Marlee, víš, chtěl bych ti něco říct...teda, musíš něco vědět." podívá se na mě takovým pohledem, který jsem u něj viděla naposledy před pěti lety, kdy mu umřel otec. Tehdy se psychicky zhroutil a týden jsem ho neviděla. Dokonce ani zde, na našem místě. Jako by se po něm slehla zem. Věděla jsem ale, že je v pořádku. Z domu utíkal v jednom kuse. Už od mala byl dobrý v skrývání se.

Chci něco říct, ale zastaví mě tupá rána, která se ozve přímo pod námi. V tu chvíli, by se ve mě krve nedořezal. Zamžourám do tmy, aby si mé oči přivykly. Zpozoruju pohyb. Mihne se tam stín. Vítr ustal, jako by tušil, že se na nás žene něco špatného. Všude je ticho. Cítím tlukot vlastního, splašeného srdce a mám pocit, že mi za chvíli vyskočí z hrudi.

Charles seskočí dolů. Jeho nohy dopadnou na zem bez sebemenšího hluku. Naposledy se na mě zahledí s pohledem, oznamujícím mi, že bude v pořádku. Nestihnu mu říct cokoliv, co by ho zastavilo. Je pryč. Co když...? Ne! Zavřísknu na sebe v duchu. Nic se mu nestane. Určitě je to jeden z jeho kanadských vtípků, které mi provedl za ty léta mnohokrát. Hlodá mě ale to, že mi ani nestihl doříct, co potřeboval. Cítím, že je něco hrozně špatně. 

Už čekám dost dlouho. Uběhla už přinejmenším dobrá půl hodina a on se ještě nevrátil, ani nedal žádné znamení, že je vše v pořádku. Nechápu to. Na těle mi naskočí husí kůže. Musím se zachovat správně. Dlužím mu to. Přehnu jednu nohu přes druhou a s ladností, nacvičenou roky lezení dolů tak, že to dělám už automaticky. Zachytím se o křivý pahýl na kmeni. Cítím, jak se mi kůra zařezává do prstů, když lezu dolů. Zůstávají po ní jemné červené cestičky, které sebou nutí škubat mé prsty.

Pravděpodobně zmizel v tom křoví, co roste hned za stromem, kde jsme seděli. Na šíji mám chlupy zježené, jako nikdy v životě. Adrenalin mi proudí v žilách, jako droga. Jsem tím omámená. Zatnu ruce v pěsti a přistoupím pár kroků blíže k tomu temnému podrostu, za kterým se vypařil. Vítr se najednou opět prudce zvedne. Jako by mě varoval, ale já ráda porušuji pravidla. A potom se, v jednom krátkém okamžiku, všechno pokazí. Kdesi v dálce někdo zahvízdá a mě přestane bít srdce. Ten hvízdot , to je to poslední, co si z té noci pamatuji. A to jsem ještě neměla ponětí, co mě čeká. Kdo by řekl, že se vám život může zhroutit za jednu osudovou noc?

*******

Můj první prolog, mého prvního příběhu je na světě. Ano, zatím vás to asi trochu zmátlo, to chápu. Ale budu se snažit co nejdřív vydat pokračování. Snad se  pidi "prolog" líbil aspoň trochu. :) Další kapitoly budou rozhodně delší.

♥