Příliv

31. Poslední objetí

Ocitla jsem se v moři emocí, které se přelévaly jedna přes druhou. Cítila jsem, jak se ke mně poznání blíží v celé své, až moc velké, kráse. Poznání a uvědomění si, co jsem to provedla, jak jsem se zachovala. Cítila jsme teplé dlaně mužů, kteří se ke mně zezadu přikradli a konejšivě mě táhli dál od útesu, pod kterým se na hladině vytvořila malá krvavá skvrna, vlnící se pod náporem mořských vln. Vše, co po něm zbylo. Po osobě, kterou jsem z duše nenáviděla, ale přesto mě její smrt jakýmsi způsobem zasáhla. Zvláštním způsobem, který se mi zakusoval do plic a bral mi z nich kyslík.

Vítr profukoval malé lístky z okolních stromů a jejich smutná doprovodní píseň mi šuměla v uších. Ptáci, jakoby věděli, co jsem právě provedla, přestali zpívat. Jediné co jsem jakž takž vnímala byly dlaně na mých zádech a zoufalé hlasy mužů, ve snaze se mnou pohnout. Já jsem dokázala jen civět na moře pode mnou, pod jehož hladinou před chvíli zmizel člověk, který mi absolutně zničil život. Sama sobě jsem si namlouvala, že bych měla být ráda.

Opak byl však pravdou. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, co jsem provedla. Nedokázala jsem to vyslovit a ani na to jen pomyslet. Slzy se mi draly do očí jako malé kamínky, které pod mým náporem na kraji útesu padaly do vody. Nedaly se zastavit, spustily se tak lehce, jak ladně padalo to nevinné kamení. 

„Slečno..." slyšela jsem hlasy za mnou, které už se nesnažily skrýt náznaky podrážděnosti.

Nenamáhala jsem se odpovídat a ani odporovat. Mé nitro povolila myšlenka, která mi to vše osvětlila. Myšlenka, díky které jsem si to konečně připustila. Zabila jsem. Zabila jsem člověka. Zabila jsem Charlesovi bratra... Prsty se mi zaryly do tvrdé země, na které jsem ještě pořád seděla, až se mi z ukazováčku na pravé ruce spustil malý pramínek krve. Nechala jsem jen spadnout do mořských hlubin, kde před chvíli vyhasla jedna duše. Rudá kapka tam dopadla bez sebemenšího hluku a rozplynula se v nekončící ledové vodě.

Byla jsem připravená odejít, tedy, v rámci možností. Postavila jsem se a otřepala si ruce, vzlyky už přestaly. Už zbyla jen obrovská otupělost, která mi vytryskla i na obličej, takže když chtěl někdo něco z mužů říct, radši se odmlčel a zahleděl do země. Jeden z nich se snažil najít nějaké místo, kterým může proniknout dolů, k útesům. Zřejmě, aby se podíval, jakou škodu jsem způsobila. Byla to sebeobrana? Nechtěl si to rozmyslet? Našeptával mi v hlavě podobné myšlenky a otázky pochybný hlásek. Teď už je stejně pozdě, zašeptal ten největší a zároveň nejtragičtější z nich. 

„Odvedeme vás na stanici, jestli chcete. Je hodně věcí, o kterých je potřeba mluvit," pronesl jen tak letmo jeden ze strážníků-

Odkašlala jsem si a kousla  se do rtu. „Hlavně chci za rodinou..."

Věděla jsem, že pojem rodina není moc přesný. Rodina. Charles, táta a April. Jediná rodina, která mi zbyla. Tak moc jsem si přála je vidět a o všem jim říct, až mě zabolelo u srdce. Nedokázala jsem si představit, jak dokážu Charlesovi říct, co jsem to udělala. Nikdy mi to neodpustí, ani přes to, že jsem neměla na výběr. Vzdychla jsem a pohnula se vpřed, směrem k autu, které stálo nedaleko velkého stromu, tyčícího se vysoko nad našimi hlavami. Zahleděla jsem se do jeho koruny a zapřemýšlela, jestli ti, co tu s námi už nejsou, shlíží dolů právě z onoho místa. Smutně jsem si protřela oči. Určitě na mě neshlíží. Nikdo z nich. Všechny jsem jen zklamala. Nad tou myšlenkou jsem však jen zakroutila hlavou a pokračovala v cestě po tvrdé úzké pěšince, zpět do reality.

***

Když jsem uviděla Charlese, můj samotný pohled se v něm doslova zrcadlil. Viděla jsem, jak mu tvář okamžitě potemněla a tázavým pohledem se mě ptal, proč jsem tak smutná. Věděla jsem, že si myslí, že je po všem. Že Milese stihli chytit a nikdo nemusel přijít o život. Realita byla ale jiná a o dost bolestivější. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné srozumitelné slovo. Ostré žárovky stanice na něj vrhaly prapodivně umělé světlo,  z očí mu vyzařovala úleva, že jsem byla v pořádku.