Příliv

18. Únos

Ležím na chladném povrchu silnice a vzhlížím na hvězdy, nasávající mě do své záře, které se nade mnou tyčí. Slyším, jak se ke mě přibližuje auto a jeho kola, drásající povrch, na kterém ležím. Země se pode mnou třese a se zamyslím nad tím, jestli opravdu stojím o to, se poddat pocitu nicoty. Napořád. 

A v ten moment mi dojde, že nestojím. Je tu až moc věcí, které by zůstaly nevyřešeny a já přinejmenším to, dlužím mámě. Odpovědi a pravdu. S námahou a nejrychleji, co dokážu, se zvednu a udělám podivný kotoul směrem na trávu, pryč z osudného místa. Bylo to o chlup. Auto kolem mě jen tak prosviští. 

Stojím a slzy se mi řinou jedna za druhou z unaveného obličeje. 

Byla to černá bota. Kožená. 

Jen tak mu vypadla zaprášená a nápadná, z jeho batohu. Najednou mi to nedává absolutně žádný smysl. Nemůžu si připustit, že by to celou dobu mohl být on. Ten co mi ubližoval. Ale v tu chvíli na mě dolehne alespoň malý pocit úlevy a věci, které jsem si předtím neuvědomila. Nemohl to být on. Přece byl v lese se mnou, když se nás někdo snažil zabít. Nemohl být na dvou místech naráz a navíc ten, co měl ty boty, mě v lese praštil baterkou a pochybuji, že ji Char měl u sebe. Další pochybnost mi připomene nesmyslná myšlenka. Nemohl se přece sám postřelit. 

Celé to nesedí do mého vzorce pomsty a touhy zjištění toho, co se před pěti lety stalo. A taky toho, proč mi Charles neustále lže. Jako by slyšel, že na něj myslím, se objeví udýchaný na protějším okraji osvětlené silnice.

Podívám se mu do očí. Vidím v nich bolest a lesknoucí se slzy. 

***

Charles

Divám se jí do jejího vyděšeného obličeje. Vidím v něm smutek, zděšení a špetku nedůvěry. Naprosto jí chápu. Nechápu, jak se mi ta zatracená bota dostala do mého batohu. Ale vím, o co mu jde. Chce to všechno hodit na mě. Změnil taktiku. A daří se mu to. Ale proč by mi podstrčil jen jednu botu a ne celý pár? Vrtalo mi hlavou.

„Mar...řekni něco, prosím." snažím se z ní vydolovat alespoň trochu nějaké reakce, které se mi ale nedostane. Nedůvěřivě na mě civí. 

„Co chceš slyšet? Že absolutně nechápu, co se to tady ksakru děje? Víš proč se neptám? Protože vím, že mi na nic neodpovíš, a když ano tak to budou samé lži a ty já poslouchat nehodlám." ublíženě ze sebe vypraví. 

„Pochop, že ti to říct nemůžu! Chtěl jsem ale- já...Sakra!" praštím do jedné z pouličních lamp, až cítím, jak mi na chvíli ochrne dlaň. „Nemůžu Mar, pochop to, snažím se tě jen chránit. Ale dneska to nebyla má vina, já...já tam tu botu nedal, není moje. Věř mi prosím." smutně a s očekáváním na ni vzhlédnu.

Zdá se, že mi věří, protože ke mě přistoupí a  obejme mě. Tenhle pocit mi neskutečně chyběl. Uvědomím si to, když vdechnu její vůni. Voní po karamelu a teď už i po hlíně. Unaveně vzdechnu. Vzduch kolem nás najednou zhoustne. 

„Tak moc mě to mrzí, Mar."

„Já vím. Ale nečekej, že bez odpovědí vydržím dlouho. Dneska na to nemám náladu ani já. Ale čekám, že mi to hned zítra všechno vysvětlíš. Jasný? A to mi slib." řekne podrážděně a odtáhne se.

„Slibuju." netuším jestli lžu, nebo ne. Ale v tu chvíli ji chci udělat jen šťastnou. Dlužím jí to. „Pojď, měli bychom jít domů." otočím se, a pohledem pátrám po svých věcech, které jsem v návalu napětí zahodil pár metrů odsud. Uvědomím si, že botu jsem nechal v lese. Zatraceně.