Příliv

10. Setkání

Už třetí den jsem nešla do školy. Venku je slunečno, teplo a děti poskakují na pískovištích a rozhazují písek všude kolem. Počasí se stále mění, ale popravdě mě je to jedno. Už je mi všechno jedno. Tátovi je to jedno taky, neustále není doma a občas se vrací domů opilý, takže se ani neptá, kde jsem. Sedím doma s dírou, vypálenou v srdci tak hluboko, že mi je každých pár minut do pláče. A za to vděčím Charlesovi. 

Nikdy mu to neodpustím. Nikdy mu neodpustím to, že si se mnou mohl celých pět let takhle hrát a přehlížet mě. Možná nevím o co mu jde, a co tohle má znamenat, ale i tak.  Skončila jsem s ním. Možná zním jako uražené dítě, co by mělo být radši, že se vrátil, ale není to tak. Je to horší. Říkávala jsem si, že když se vrátí, budu radostí bez sebe, ale mýlila jsem se. Nenávidím ho za to co mi udělal. 

Poslední dny mě každý den sleduje mým oknem vedoucím na tátovu zahradu. Přistihla jsem se při tom, že jeh pohled vyhledávám. Naplňuje mě zvědavost, proti čemu stojím. Co mi zatajil? Tahle otázka mě skoro přiměla vyklouznout z pokoje oknem, tak jak jsem to dělávala ve Stuffordu. Ale potom tu je další myšlenka, která mě při tom zastaví. Myslím že něco stylu, ať se vzpamatuji a jak moc mi ublížil.

Tento večer to je  jiné. Zvědavost mě hlodá více, než kdy dříve. Prožírá si tunely mou hlavou a nutí mě každou minutu stáčet pohled k oknu. Táta opět zmizel neznámo kam a já jen sedím a prsty mi brní nutkavostí odhrnout závěs a spatřit ten pohled smaragdových očí. Pokaždé od toho okna odejdu, ale pokaždé se tam ocitnu znova, neznámo jak. 

Už je to nutkání k nevydržení, v prstech mi cuká nedočkavostí a v hlavě mi tepe bolest. S prasknutím se závěs odhrne. Prostě jsem to udělala. Odstranila tu bariéru, která mezi námi je. Samozřejmě, že tam je. Opírá se o strom, oči upřené na mě. Jako by toho špehování už nebylo dost. Ten blbeček se usměje. Stačil jen ten malý  pobavený úšklebek na jeho rtech a došla mi trpělivost. Otevřu okno dokořán, ale vzápětí mi dojde, že kdybych skočila, tak asi naposled v životě. Vyskočím na nohy, seběhnu z pokoje dolů a rázuji si to uraženě předními dveřmi, přímo k němu.  Ten je z mého manévru viditelně zaskočený, jelikož maličko ztratí rovnováhu. Zem mi vyhřívá chodidla a tráva se mi do nich hladově, s mlaskáním zařezává.

 „Co si myslíš že dělá-" dorázuji si to k němu a napřáhnu na něj ruku v důvěrně známém gestu. Chytí mě za ní a zastaví můj další směšný pokus o útok. 

„Všechno ti vysvětlím, jen mě už prosím nefackuj." smutně protáhne obličej. V tu chvíli je mi jedno, co mi udělal. Dolehne na mě vlna tepla, které dokazuje, jak moc mi chyběl. Bez váhání mu skočím kolem krku. Všechen vztek zmizel neznámo kam. Chci cítit jen ten příliv jemně citronové vůně s tóninami mentolu. Ihned se mi ho dostane a já popadnu dech, přičemž tu směs vší silou vdechnu a zabořím obličej ještě hlouběji do temnot jeho havraních vlasů, které mě lechtají na lícní kosti.

„Ach bože, ty pako... tak moc si mi chyběl."

Objímáme se tak dlouho, dokud nás neprobudí zvuk otevírajících se dveří. Odtrhnu hlavu od jeho, už mokrého, ramene a otočím se směrem k domu. Stojí tam táta. Snažím se mu vyčíst z obličeje, co si o téhle situaci myslí. Charlese pravděpodobně nezná. Na malou chvíli se mi zdá, že mu po tváři přeběhne zachmuřený úšklebek a Charles na chvíli ztuhne. Připadá mi, jako by Charlese smažil pohledem . V tom se ale táta opile odpotácí domů. Vydechnu. Je až moc opilý na to, aby se zajímal o to s kým jsem a co dělám. O několik vteřin si uvědomím , že tohle není správné. Zaskočí ho, když se od něj odvrátím a nasadím ublížený výraz. Znova si ke mě najde cestu vlna vzteku, doprovázející zklamání.

„ Ani nevíš, jak moc tě za to nesnáším." 

„Vím..Taky se nesnáším. Bože, Mar, moc se ti omlouvám, chci ti všechno říct... jen pojď se mnou. Prosím. Tady ne." ohlédne se do všech stran.

Neodpovídám. Pohání mě touha za věděním. Věděním toho, co má tohle všechno znamenat. Ničemu nerozumím. Společně kráčíme, pryč od našeho domu. Hvězdy nad našimi hlavami nám září. Jeho černo-černé vlasy, v jejich světle doslova odráží ten nádherný svit a vypadají jako by hořely stříbřitým plamenem. Důvěrně mi to připomíná roky plížení se z mámina domu na pláž a pozorování šumění moře. 

Vím kam mě vede. Jako bych to nečekala. K moři a útesům. Na chvíli mě zaplaví pocit štěstí, že je tu a že to bude všechno jako dříve. Ale už se sebou nenechám znova zametat. Myslím, že jsem až moc pověrčivá. Mokrý písek nám na pláži mlaská pod podrážkami. Ten zvuk je mi tak známý, až mě píchne na zacelené jizvě, která po těch vzpomínkách zbyla. Dojdeme k místu, kde se kameny setkávají s vodou, do malého zákoutí, kam moc lidí nechodí. On se tu pohybuje tak mrštně, jako by tu chodil věčně.

„Ty to tu znáš?" tázavě na něj pohlédnu.

„Chodil jsem sem každý jediný den, abych si nadával a přemýšlel o tom, proč jsem takový idiot." snažil se to říct vtipně, ale hlas se mu v polovině podlomil. V očích se mu zaleskly slzy. Ach to ne. Nesnáším, když kluci brečí. Nevím co mám v takových situacích dělat. U Chara je to obzvlášť nezvyklé, protože byl vždycky  silný a vyrovnaný. Vždy to bývalo naopak. To on utěšoval mě, když jsem prošla jedním odporným rozchodem, nebo hádkou s mámou. 

„Prokrista, Marlee, odpusť mi to." při pohledu na jeho obličej se mi udělá nevolno. Nikdy jsem Charlese neviděla takhle utrápeného. Je doslova hromádka neštěstí. Ztělesněná bolest. Z jeho očí vyzařuje, jak moc ho to bolí. Odhodlám se trochu polevit a ubrat toho vzteku, který mi ještě před chvílí naplňoval celé tělo.

Vezmu mu tvář do dlaní. „Přestaň a všechno mi hned řekni. Co měly znamenat ty fotky? Proč si se vydával za někoho jiného? Proč si se pět podělaných let neukázal ksakru? Co má tohle všechno znamenat?" už zase křičím. „Promiň." odvrátím se. 

Neodpovídá mi. Zadumaně mě doprovází k malé skále, která utváří dokonalé místo k sezení, jako by zapomněl, že jsem něco vůbec řekla. Sedneme si na ni  a jako za starých časů posloucháme šum moře. Pět minut jsme oba zticha, až Char ticho přeruší. 

„Jsem připravený ti vše říct, ať to s tebou udělá cokoliv." pohlédne na mě.

Já jen mlčím a naslouchám. Snažím se připravit na to, co přijde a co to na mě zanechá. Poprvé za celou dobu přemýšlím, jestli někdy není lepší nevědět než vědět. Kývnutím hlavy, kterým mu dávám zároveň dávám pokyn, aby mluvil, tu myšlenku zaženu. 

***************************************************

Je tu další kapitola. Trochu kratší, možná nudnější. Snažila jsem se jí ukončit alespoň trochu napínavě. :) Další se budu snažit vydat co nejdříve. 

Doufám, že se vám zatím moje povídka líbí. Kdyby jste měli jakékoliv námitky, nebo chtěli poradit co zlepšit, napište mi do komentářů. :) Budu jen ráda a budu se moct zlepšit. Děkuji vám mockrát za všechny přečtení, moc si toho vážím.

♥