Příliv

15. Vražda

Otupěle kráčím do školy. Po dnešním ránu jsem až nebezpečně otrávená. Jako by se počasí přizpůsobilo mé náladě, jelikož se zatáhlo a šedé husté mraky pokrývají oblohu Newportu. Nemůžu přestat myslet na to, co mi máma chtěla říct, ale já ji neslyšela. Nic nedává smysl. Pokroutím hlavou ve snaze sesypat z ní bolest, která se mi v ní už několik dní usadila. Asi se toho nezbavím.

Charles začal chodit na mou školu, prý aby mě měl na očích, ale nepromluvil ke mně ještě ani jednou. Vztekle kopnu do kamene, ležícího přede mnou a ihned nad bolestí v pravém palci zakleji. Neumím si představit, jak vydržím těch úmorných osm hodin ve škole. April jsem naposled viděla na školním plese. Možná je na mě naštvaná, že jsem jí tam nechala, ale myslím, že měla plné ruce s Milesem. Jsem úplně sama. Táta odjel na jakousi zvláštní dovolenou. Prý si chce od tohodle města odpočinout. Dobře vím, že společníky mu budou jeho dobrá přítelkyně vodka a starý známý rum. 

Smutně zakloním hlavu směrem k obloze. Nejradši bych vzlétla a odletěla daleko odsud. Do Stuffordu. Na strom, na kterém jsme s Charem pravidelně hnízdili. Náš strom. Je tam vůbec ještě? Po pěti letech? Hlodá mi to v hlavě. Kéž by tu byla máma. Kéž bych ji mohla vidět. Přála jsem si normální rodinu. Ne mrtvou mámu, tátu, který se chová jako anti-táta. Už od dětství se mi zdálo, že mi rodiče něco zatajují. Pokaždé, když jsem přišla ze školy, byli potichu a kradmo na sebe pokukovali. Sklopím hlavu opět k nudnému šedému chodníku a mlčky pokračuji v cestě. 

Na okolo není ani živáčka. Což je prazvláštní. Je středa, pracovní den. Lidé by tu měli pobíhat a shánět klíčky od aut, které nejspíše zapomněli v domě, ale opravdu tu nikdo není. Je ticho. Až hrobové ticho. Slyším tlukot vlastního bolavého srdce a šum mé krve v ušních bubíncích. 

Nemám síly se zabývat okolím, a tak si strčím sluchátka do uší a poddám se hudbě, která z nich vychází. V ten moment nic nevnímám. V hlavě mi jedna za druhou naskakují otázky, které pořád zůstávají nezodpovězené. Pomalu začínám věřit tomu, že je můj život jen sen a já se probudím v náručí mámy na pláži, kde jsem usnula. Ale dobře vím, že si něco jen nalhávám. Už to nejsem já. Kdysi ta šťastná, vysmátá Marlee, která byla pro každou zábavu a vedla úžasný život. Ta Mar zmizela a nahradila jí smutná, otrávená Mar, která vede příšerný život, plný otázek, lží a úmrtí. To snad ani není pravda...

Sluchátka mám nasazené až moc silně. Hudba v  nich mi drásá uši. Sama nevím jestli proto, abych překryla hlásek kladoucí mi v hlavě pořád dokola otázky, nebo tupou bolest hlavy.  A tak neslyším sanitku, která se ke mně přiřítí zleva, když přecházím přes silnici. Upozorní mě na ni až tlumené zatroubení, které slyším přes hudební bariéru. 

Všechno se zkomplikuje až moc rychle. Sanitka se mi otře o pravý bok a odhodí mě stranou. S bolestivým pícháním v žebrech a pravém rameni se ohlédnu. To mě vážně srazili  a ani nezastavili?  Tohle město je zvrácené. Nadávám na Newport. Až po několika sekundách mi dojde, že sanitka pokračuje směrem ke škole, která je přede mnou. Ani jsem si neuvědomila, že jsem došla tak daleko. 

Před školou se ozývá hukot několika sanitek a policejních aut. Jejich majáky tancují na okolních budovách červeno-modrou barvou. Se zafuněním se zvednu ze země a opráším si odřené ruce o džíny. V boku mě bolestivě píchá, ale zvědavost je mohutnější. Dám se do kroku, až skoro sprintuji a běžím směrem k prvnímu policistovi, kterého vidím. Cítím, jak pokulhávám.

 „Dobrý den..." řeknu udýchaně, až skoro funím. „Můžete mi prosím vás říct, co se tu stalo?" snažím se zdvořile vyptávat. Polda se na mě udiveně podívá, protože jsem mezi slovy dělala prapodivné pauzy. Asi nevidí, jak jsem zřízená.