Příliv

28. Závoj

Nevěděla jsem, jak reagovat. Byla jsem zachycena v pasti minulosti, která přede mnou stála v hmotné podobě. V podobě Milese, jehož pohled mi nic neříkal. Nebyl ani překvapený, ani smutný a ani troufalý. Byl to prostě Miles. Takový, jakého jsem potkávala den co den ve škole. Nebála jsem se ho. Jediné, co jsem cítila byl vztek a hořká pachuť na jazyku. Řekla bych, že to chutnalo jako touha po pomstě. Nahořklá a nekončící se mi táhla až do hlubin mého krku, kde mě docela neškodně pálila. Zakašlala jsem a postřehla, jak se ke mě ochranitelsky přiblížil. Ucukla jsem. Pořád jsem byla otřesená. Pohlédla jsem mu do očí a snažila se ho nepodráždit. Nevěděla jsem, čeho je schopen. 

„Řekni mi, že tohle je vtip." špitla jsem potichu. Spíše, abych ujistila sama sebe.. 

„Měl by?"

„Ihned...mi jdi z cesty, Milesi."

Neodpověděl mi. Jen se otočil a zahleděl se daleko před nás, kde nic netušící lidé snídali v nevinně vyhlížejícím podniku. Nějaká paní si zrovna objednávala kávu a nervózně podupávala nohou. Zvláštní, jak si ostatní žili spokojeně své životy, ale já se musela potýkat s tím, že mi zničil život kluk, kterého jsem znala sakra dlouho. Pohledem hypnotizoval lidi v podniku, zatímco já očima vyhledávala telefon. Ležel na zemi, asi dva metry za Milesem. Nezáleželo mi na ničem jiném, než se k němu dostat a zavolat pomoc. Jakoukoliv pomoc. 

Jeho pohled přistál na tom mém. Najednou jsem se v jeho blízkosti začala cítit zranitelně a slabě. Prsty se mi začaly třást i když venku nebyla zima. Bylo teplo a příjemné ranní slunce mi proplouvalo vlasy. Hřálo mě na konečcích prstů, přesto sebou cukaly. Musela jsem jednat, nebo něco udělat. Byla jsem však zoufalá. Mé rty formovaly otázky a slova dřív, než to mysl vůbec schválila. 

„Čekám na vysvětlení. Tentokrát se zeptám...tebe," odmlčím se, „jak si to mohl udělat? N-nechápu to"

„Bylo to pro tebe. Kvůli tobě. Neznám tě jenom z výšky, Mar...znal jsem tě už pekelně dlouho předtím. A tvá máma ti-"

„Tak zaprvé: neříkej mi Mar. Za druhé: nemluv ksakru o mé mámě, po tom, c-cos jí udělal! A za třetí: čekám na vysvětlení!" hlas se mi při těch slovech zadrhával.

Panika ve mě rostla. Věděla jsem, že stojím naproti vrahovi. Vrahovi, který na sobě nesl krev lidí, které jsem milovala. Nemohla jsem tam zůstat. Odpovědi dostanu, až ho konečně dostanou. Netušila jsem, kde mohli být ti policajti, co mě sem přivezli. Neměli by se už vrátit? Nebo je taky zabil, jako ostatní? Co teď budu dělat? Chlupy na šíji se mi zježily nad plánem, který se mé tělo snažilo provést. Nebylo cesty ven a tak jsem si jí musela udělat sama. Můj cíl byl jediný. Mobil. Pomoc. Utéct. 

Rozběhla jsem se dokud mluvil a byl do svého výkladu očividně tak zabraný, že to nezaregistroval. Všiml si toho až po chvíli, ale to už jsem se krčila za červeným kabrioletem, který mi něj zakrýval pohled. Věděla jsem, že musím jednat hned. Nemohla jsem zaváhat. Znova už ne. Ptáci přestaly zpívat, jako by přihlíželi tomu, co se na tajemné ulici děje. Šplouchání vody bylo stále slyšitelné. Dodalo mi to odvahu rozběhnout se a popadnou ten zatracený mobil, zatímco jsem už zadala PIN a snažila se v adresáři najít číslo na policii. Slyšela jsem za sebou dusavé kroky, které po chvíli zanikly. Zvláštní. Určitě byl rychlejší než já, ale přišlo mi, jako by ho tahle hra bavila hrát. Hra na honěnou.

Tušila jsem, že utíkám směrem k domu, kde předtím zmizeli ti dva muži. Myslela jsem si, že je tam najdu a konečně Miles dostane to, co si zaslouží. Všechno bylo ale až moc nereálné. Všechno až moc nepravděpodobné. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nic jsem nechápala. To mi bylo ale jedno, protože mi záleželo jen na tom, abych už konečně měla pokoj od té špíny, která vyplňuje mé dny a bezesné noci. Dusí mě a já prahnu po starých dobrých časech, kdy jsem nemusela dennodenně utíkat. A i když jsem si to nedokázal připustit, chtěla jsem zpátky mokrý písek mlaskající mi pod nohama, kůru stromu, tlačící do mých zad a Charlese. Charlese, který mi svým nekonečným pohledem plným naděje připomene, že žiji.