Příliv

24. Naděje

Před 12 lety ode dneška

 „Héj, vrať mi to!" křičí dívka, stojící na pláži na kluka, který jí strhl gumičku z vlasů. Směje se a pobíhá kolem ní, aniž by se zajímal o to, proč je rozjařená.

„Nebo co?"

„Řeknu to na tebe." trucuje dívka a promne si narudlé tváře, které se jí chladným vzduchem roztomile zbarvily. 

Klučina povzdechne, jde za ní a zahanbeně jí podá to, co jí patří. Ona poděkuje a sepne si s ní vlasy. Poté si sednou do promočeného písku a sledují moře. 

„Myslím, že máme společnost." vyjekne chlapec překvapeně a ukáže za kameny, tyčící se za nimi. 

„Nic tam není. Jsi slepej." 

„Ne, vážně jsem tam někoho viděl. Slepá jsi tu ty, Mar." popíchne dívku. 

Ta se o to přestane zajímat. Zadívá se opět na rozbouřené moře, stejně tak nekonečné, jako temná obloha, které se nad ním každou noc rozprostře. Miluje chození sem, na tohle místo. Ke stromu, který navždy bude patřit jim. Nedává jí ale pokoj to, že ví, že opravdu mají společnost. Ví to. Už dlouho. Pořád jí to sleduje, ale přijde jí to jako sen. Neví, jestli je to skutečné, nebo ne. Dobře ale ví, že chlapci lhala. Viděla to. Viděla záblesk rudého plamene, který v mžiku zmizel za nerovnoměrnými skalisky.

***

přítomnost

Pískot v uších přešel až do tupé, ostré bolesti hlavy. Všechno se v okamžiku zpomalilo. Připadá mi, jako bych ten výstřel stále slyšela. Vím, že jsem omdlela. Nevím, na jak dlouho. Ztratila jsem vědomí a teď si přeji, abych se do toho nevědomí opět mohla ponořit a už nikdy se nevynořit zpátky. Teď si tisknu dlaně k uším a nedokážu otevřít oči. Nedokážu si připustit, že kulka, která byla vyslána vzduchem zasáhla pumpující srdce, patřící Charlesovi. Před chvílí se pravděpodobně nadechl naposledy a já ho nezachránila. Nedokázala jsem ho zachránit. Mohla jsem něco udělat, ale místo toho tu stojím se zavřenýma očima, dlaněmi na uších, čekajíc na slzy, které nepřichází.

Najednou mi někdo stiskne paže a snaží se mi oddělit ruce od hlavy, ke které jsou jako přilepené. Kopu kolem sebe a je mi jedno, co zasahuji. Křičím, ale nic neslyším. Nedokážu se předhodit vstříc tomu, co uvidím. Jako by mně to mělo sežrat zaživa, jako obrovská nechutná příšera, plná bolesti. Tlak na mých pažích zesílí a já postupně slábnu. Už nedokážu odporovat. Zatočí se mi hlava, a tak jsem přinucena si sednout, přičemž se zapne obvyklý reflex a já otevřu oči. Právě toho malého gesta, jsem se bála nejvíc. 

Myslela jsem, že uvidím Charlese, který s mrtvým výrazem ve tváři bezvládně leží na podlaze a jeho skelné oči se upírají na mě. Bála jsem se pohledu jeho očí, který mě bude pronásledovat po celý zbytek života a připomínat mi, že jsem tomu mohla zabránit. Místo toho je tu prázdná místnost s trochou krve na podlaze. Určitě mám halucinace. Jsem blázen. Cítím se, jako bych měla každou chvílí vybuchnout a rozprsknout se po stěnách pokoje.

Až teď věnuji pozornost tomu, kdo mě dostal s blaženého transu. „KDE JE?!" zařvu na celý dům. Museli mě slyšet i sousedé, pokud tu nějací jsou. Hlodá mi hlavou, jak to, že nikdo neslyšel výstřel, který se zde ozval. Nedává to smysl. Někdo přeci musel slyšet ten hluk, který jsme tu vydávali.