Příliv

29. Anděl smrti

Obláčky studeného dechu se třepotaly ve slunečním světle, které mě ozařovalo ze všech stran. Opona nezmizela. Vznášela se nade mnou jako přízrak, který mě nikdy neopustí. Bude mi připomínat, co všechno jsem udělala, abych se dostala až sem. Všechny chyby, všechny zaváhání a všechny ztráty na životech. Smrt není jedinou z možností, jak přijít o život. Bylo jich příliš mnoho. Až moc. Například ten pocit prázdnoty, která mě v tu chvíli sžírala zaživa. Její pachuť jsem cítila až v hlubinách mého krku. Maličko jsem se zavrtěla, čímž jsem zjistila, že ležím na chodníku. 

Z dálky ke mně doléhaly tlumené zvuky vln a šumění moře. Charlese a Milese nikde nevidím. Zvuk motoru byl někde z neskutečné dálky stále zřetelně slyšitelný. Racci skřehotali a vábili mě blíže a blíže. Nemohla jsem se však pohnout. Bílá opona mě držela ve svém sevření a nehodlala mě pustit. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jedinou slabiku, jediný zvuk. Zmohla jsem se jen na otočení hlavy směrem k půvabné mořské písni, která se nesla od pobřeží. Uvědomila jsem si, že jsem stále v té špinavé uličce, kde jsem naposledy viděla mámu. Opět mě píchlo u srdce, ale tentokrát to bylo jiné. Už jsem se na dobro smířila s tím, že byla prostě pryč. V srdci po ní zůstala tak hluboká rána, že už do ní nic řezat nemůže. 

Zafoukal jemný větřík a odhrnul ze země kus novin, který plápolal a letěl větrem. Někam daleko odsud. Tak ráda bych taky odletěla, jako ten kus bezcenného papíru, který nadnášel vánek. Nejradši bych ho následovala, abych viděla kam až doletí. Možná ho vítr sfoukne do hlubin kanálů a už nikdy se nedostane zpátky na povrch. Tak jako já. Já už v těch hlubinách byla. Od těch novin jsem se o moc nelišila. A na to, že letěly pořád svobodně, což se o mě říct nedalo. Už jsem toho zbořila tolik, že bych to nespočítala na prstech dvou rukou. 

Skousla jsem si spodní ret tak silně, až mi z něj začala téct krev, která krví nebyla. Nic nebylo stejné jako předtím. Připadalo mi, že tohle jsem už zažila. Pootočila jsem malátnou hlavu a naslouchala větru. Nic zvláštního jsem neslyšela. A přesto ano. Měnilo se to. Jednou to tam bylo a potom zase ne. Důvěrně známý hlas, mísící se s tajemným panovačným křikem. Někde poblíž byl Charles. To jméno mi přišlo tak vzdálené, jako ten list novin, který už byl někde pekelně daleko. Nechtěla jsem jej znát. Nemohla jsem. Po tom všem už si u mě pokazil tolik věcí, že by si to nevyžehlil ani kdyby nás z tohohle svinstva dostal. 

Otřela jsem si ret a podívala se za sebe. Přede mnou se objevily znova ty temné hnědé oči, kterých jsem se tak bála. Ztuhla jsem. Oči plné agrese, ale zároveň jemnosti. Potůček potu mi začal stékat po zádech a tváři. Chlupy na šíji se mi zježily a dech zrychlil. Přikrčila jsem se jako malé dítě, které mělo noční můru. Uvědomila jsem si, že se kouká skrze mě. Vzpomněla jsem si, jak jsem předtím slyšela mlaskavé zvuky, jenž mě srazily na kolena. Byla jsem snad mrtvá? Byl to opravdu můj konec? Tušila jsem, že to je pravděpodobně pravda. A Charles byl na řadě. Potvrdilo se mi to, když jsem za  mnou jsem uviděla smaragdové oči, jejichž barva rázem potemněla. Byla tmavá a zároveň i bledá. Odstíny v nich tančily jako malé závoje plné neznámé harmonie. 

„Co-." nedopověděla jsem větu, protože oči mého nejlepšího přítele potemněly naprosto. 

Ve vzduchu se začala vznášet nechutná pachuť krve, která se nesla ode mě a přesto z daleka. Čas se zastavil. Vnímala jsem Milesovu ruku, která svírá kapesní nůž deroucí Charlesovo tričko na kusy. Viděla jsem pramínek rudé krve, stékající Charlesovi po bledé hrudi. Tvořil malé mapky. Věděla jsem, že linka krvavé stezky na jeho oblečení si brzy najde svůj cíl. Jeho duši. Opustí mě a to jsem nedokázala přijmout. Vykřikla jsem. Pozdě. Dopadl na kolena a ztratil vědomí. Milesovy oči vyzařovaly úlevu a neznámou náklonnost, která patřila mně.