Příliv

25. Monstrum

Cítit, milovat, trpět a obětovat se. To jsou věci, které tvoří můj život. Můj zruinovaný život. Po léta mě pronásledují a tvoří moje já. Každý den jsem pronásledován výčitkami, které mě zevnitř požírají. Bylo správné udělat to, co jsem udělal? Neublížil jsem někomu? Odpověď je ano, ublížil. Hodně lidem, ale to jen proto, abych mohl být s ní. Využíval jsem je a ubližoval jim. Možná jsem nemocný a možná jsem blázen, ale teď už na tom nezáleží. Musel jsem jít přes mrtvoly. Léta skrývání před jejíma očima mě naučila, jak nezanechávat stopy. Po dlouhé roky našeho dětství jsem jí pozoroval. Jen tak z dálky. Sledoval jsem, jak se baví s ním. Měl jsem to být já. Nemohl jsem ale blíž. Musel jsem se držet dál a přihlížet, jak jediná osoba, na které mi kdy záleželo, žije beze mne. Kvůli němu a jistým okolnostem, které zastínila má temná minulost. Vzpomínám si, jak jsem jí jednou tajně sledoval ze školy. Zrovna pršelo. Chystal jsem se jí všechno říct. Všechno, co má naše minulost společného.  Bylo mi šestnáct a byl jsem zrůda. Popoháněl mne vztek, odpor a nenávist.

Běžel jsem za ní, podrážky mi podkluzovaly na mokrém povrchu ulice. Všude na obloze se rozprostírala velká, hustá mračna, která na mě vrhala hrůzostrašný stín. Přes hustý déšť jsem nic neslyšel. Dokonce ani vlastní dech, který se rázem zrychlil. Přihlížel jsem, jak její kaštanové vlasy smáčí kapky deště, když se z tašky snaží vyprostit klíče od domu. Pocítil jsem neuvěřitelnou úzkost. Tak rád bych si ní popovídal. Byl jsem na ní závislý. Mezi kapky deště na mé tváři se přidaly i mé slzy, které s nimi splynuly. Vykročil jsem. 

U dveří jejího domu jsem se pozastavil a nahlédl jsem dovnitř oknem. Byla v kuchyni, spolu se svou matkou, která na ni křičela. Bylo mi jí líto, a tak jsem dostal v té době asi nejšílenější nápad, který jsem mohl dostat. Zaklepal jsem. Otevřela mi její matka a okamžitě mně poznala. Samozřejmě, že poznala. Začala na mně řvát a vyhazovala mně. Vyhrožovala mi, že vypustí věci, na které nikdo z nás nebyl pyšný, jestli její dceru nenechám na pokoji. Já ale neustoupil. Protlačil jsem si cestu dovnitř. Má mysl si opakovala jen jednu, jedinou větu. Buď teď, nebo nikdy. 

Ona tam už nebyla, což mně zklamalo. Zato její matka byla ještě zuřivější a provedla gesto, které mě zaskočilo. Vytáhla z kuchyňské linky nůž a namířila ho na mně se slovy, ať vypadnu nebo to dopadne špatně. Neměl jsem v plánu odejít. Už jsem se dál nemohl schovávat. Z horního patra se ozval hlas. Její hlas. Byl jako zvonkohra a zároveň jako nezkrotná píseň, která nemá konce. Dokázal bych ho poslouchat navěky. Věděl jsem ale, že když mně uvidí, bude to chyba. Takhle jsem jí znova poznat nechtěl. Nasadil jsem si kapuci, která mi vrhala stíny do tváře a zakryla rudé vlasy. Ano, byly rudé, ale postupem let vybledly. Popravdě, změnil jsem se celý. 

Slyšel jsem, jak seskakuje schody a volá, co se děje. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem zaslepený tím, že jí konečně uvidím z blízka. Budu jí moct říct, kdo jsem a jestli si mne pamatuje. Zeptat se jí, jak se má a pozvat jí na jídlo. Nemohl jsem. Bránilo mi v tom hodně věcí a momentálně i čepel nože, mířícího na mou hruď. Její máma byla neústupná.  Všechno se to tak moc zvrtlo. Udělal jsem něco, čeho jsem litoval. Navíc jsem nechal pykat druhé. Doufal jsem, že tím budeme stejní. Na stejné úrovni. Nikdy jsi nepřestal dělat špatné věci...Postupně se ze mne stávalo monstrum. Chladnokrevné, bezcitné monstrum, ničící lidem život za jedním účelem. Najít ji. Znova jí vyhledat a zajistit, abych jí už znova neopustil. Uspat nás navěky. Jen tak budeme spolu. 

„Máš cos chtěl. Už jsi spokojený? Proč prostě...nemůžeš potrestat mně, ale zaplétáš do toho i jí?" vytrhne mě z myšlení ten kluk, který civí na mé vysoké, kožené baganče. Charles, tak odporné jméno.„Tohle není řešení...tak prosím..."