Příliv

13. Mučení

Jen tam nevinně stojím, pohled upřený na tu fotku a náboj, z kterého malými potůčky kape, ještě čerstvá rudá krev. Udělá se mi zle. Musím se posadit, ale nepřestávám civět na předmět, který má ruka křečovitě svírá. Nedokážu pochopit, co tu tenhle zatracený obrázek dělá a sužuje mě neskutečný strach z toho, kdo z Charlese vyndal ten náboj a co s ním udělal. Má mysl si vytvoří představu toho, jak musel trpět, když mu ho únosce vytahoval. Otřesu se.

Záchranáři, které jsem sem dovedla, na mě koukají jako na blázna. Asi tak doopravdy vypadám. Holka s potrhanými džíny, potůčkem slz na tváři a vrabčím hnízdem na hlavě, která je dovedla na pusté místo v lese s tušením, že se jí tu ztratil kamarád. Nedivila jsem se jim. V tu chvíli jsem ale nechala záchranáře záchranáři. Nezajímala mě ani fotka a ani náboj. K tomu se vrátím později. Jen ta stopa. Stopa, která vedla hlouběji do lesa. Za Charlesem.  Zaposlouchám se do okolních zvuků, jestli ho náhodou neuslyším volat o pomoc. 

Ticho. Nic. Kromě houkání sov a cvrlikání cikád, to tu je cítit jen kovovou pachutí zaschlé krve a spáleným dřevem. Můžou být tak dvě hodiny ráno. Táta mě bude určitě hledat. Ale dobře vím, že sama sobě jen lžu. Nebude mě hledat. Nikdo mě hledat nebude. Máma je mrtvá, Charles je pryč, April se nejspíše někde muchluje s Milesem a nikoho jiného prakticky nemám.

 „Slečno, v tuhle dobu nemůžete jít hlouběji do lesa. Zavoláme policii a ta to převezme-" zvednutím ruky jsem umlčela ženu, která mě cestou sem zasypávala otázkami.

 „Ne! Chci říct...prosím vás, policii nevolejte." vzpomenu si na slib, který jsem příteli dala a to, že policii nezavolám, ať se děje cokoliv. „Vyřeším to a hned potom tam zavolám. Nebude daleko, vím to. Tak prosím."

Žena se na mě nedůvěřivě zahledí a jde poznat, že přemýšlí. Po pár vteřinách mávne rukou na ostatní kolegy a tím gestem je odvolá. Dojde mi, že se vracejí zpátky. Potom se ke mě nakloní a pošeptá mi, že jestli tohle pokazím, budu mít na svědomí hodně problémů a možná i lidský život. Potom se jen smutně pousměje a odejde. 

 Z jejího varování mě zamrazí. Možná měla pravdu, ale teď už je pozdě. Odešla. Nahromadím všechnu odvahu, kterou mám a udělám pár kroků vpřed.  Tiše našlapuji, jako bych nechtěla vzbudit tajemnou osobu, která mě předtím omráčila. Možná je pořád tady a právě teď kuje plány, jak mě zase sejme. Naskáče mi husí kůže. Pokračuji hlouběji do temného hvozdu. Světla baterek, které s sebou přinesla skupina mužů se pomalu ztrácí. Potom už je jen tma. Otřesu se zimou a kráčím dál. Při poslechu tajemného šumu lesa a sovího houkání se prodírám nebezpečným křovím. Každý jediný krok mě bolí a já popadám dech, ale v tu chvíli dokážu myslet jen na jedno a to samé. Najít ho.  

Charles

Slyším tlumené klepání a šum vlastní krve v uších. Ve spáncích mi bolestivě škube. Poslední co si moje podvědomí pamatuje je bolest. Prudké píchání v levé paži. Jako kdyby mi někdo přiložil žhavé uhlí přímo na ránu. Další, co si pamatuji, je její vyděšený obličej, který se nade mnou sklání. A potom její nohy, které běží pryč. Prach se za ní vzedmul a zakryl mi výhled. Potom co odešla mě pohltila bolest. Ale tentokrát v pravé paži. Někdo mě za ní popadl a táhl do lesa. Bránil jsem se, a tak mě praštil do hlavy. Pravděpodobně baterkou.

Tlumené klepání ustane. Vymění ho ošklivý, uši drásající zvuk otevírání dveří. Jsem ve stodole? Proběhne mi hlavou. Je to tu cítit hnijící slámou a hlínou. To bude tím, že na ní ležím. Ruce mám spoutané za zády. Až teď mě probudí bolest postřelené paže. Kulka je jak se zdá pryč. I přesto se bolestivě zakřením a stisknu zuby, až zaskřípou.