Příliv

5. Hon

Stojím tam. Na prahu tátova dveří. Tupě zírám před sebe. Co se to tu ksakru stalo? Pomyslím si. Tátova postel je vzhůru nohama, stůl převrácený, sešity, poznámky a všechny přítomné věci jsou rozházené, roztrhané a poházené po místnosti. Okno opět otevřené. 

„ Tati?! Tááto?!" křičím po zdevastovaném pokoji. Když všechny skříně spadly a leží ve změti věcí na zemi, je tu pěkná ozvěna. Až na jednu skříň, která, jak se zdá, zůstala v neporušeném stavu. 

Pomalým šouravým krokem se přesunu ke staré popraskané skříni. Na zádech cítím potůčky studeného potu. Venku, na třešni, která tátovi roste před oknem, zahouká sova. Všechny chlupy na těle jsou rázem v pozoru. Ohrnu nos. Cítím tu tátovu kolínskou a taky alkohol. Je tu cítit ale ještě jeden pach. Mě neskutečně známý pach. Jemný citronový podtón, lemující tóny mentolu.

Zatajím dech. Otřu si spocenou ruku do kalhot. Vezmu kliku skříně a zatlačím. Byla to snad ještě větší chyba, než vejít do tátovi ložnice. Ze skříně se vynoří nejdřív dvě ruce v černých kožených rukavicích a odhodí mě pryč. Hned na to se z jejích stínů vynoří velká temná postava.

Slyším jsem jen křupnutí. Díkybohu podlahy pode mnou. Útočník přešel k štosu papíru naházených v rohu, vzal je a skočil ven oknem, na třešeň. Ta pod jeho vahou zaskřípala. Nečekala jsem. Vstala jsem a doběhla k oknu. Neměla bych zavolat policii?  Ptám  se tázavě sama sebe, zatímco cizinec sešplhal do poloviny cesty na pevnou zem. Vyhraje vlastní nešťastná zvědavost se dozvědět, s kým mám tu čest. 

Tentokrát mi neutečeš, hajzle. Uchechtla jsem se v duchu. Chodidla jsem opřela o topení, rukama jsem se chytla rámů okna. A skočila jsem. Letěla jsem. Připadalo mi to jako věčnost. Dopadla jsem přímo na místo, kde se strom rozděloval do dvou odvětví. Zvládla jsem to. 

Máma by na mě byla pyšná. A Charles to samé. Vždycky jsem byla takový strašpytel, ale tentokrát jsem to zvládla překonat. Jednou jsem nedokázala seskočit z lavičky, bylo mi asi sedm. Od té doby si ze mě Char utahoval. Char...máma...Bože Mar, teď není vhodná chvíle!

Seskočila jsem dolů, zatímco cizinec měl řádný náskok. Pohyboval se jako gepard, mrštně a sebevědomě. A poměrně rychle. Připadalo mi to tak blízké. Hlína mu pod podrážkami bot létala na všechny strany. Rozdupal tátovi trávník. Zabije mě. Vrhla jsem se vpřed, jako šelma na lovu. Cítila jsem ostrou bolest v místě, na které jsem dopadla, když mě od sebe odhodil. Ale pokračovala jsem dál. Na to, že byla tma jsem se pohybovala docela slušně. V páté třídě, ve Stuffordu, jsem chodila na atletiku. Myslím že to mám pořád v krvi. 

Náskok mezi námi se zmenšoval. Běžela jsem jako o život. Minuli jsme školu, butik a blížili se k pláži. Měsíc byl v úplňku. Zaléval moře stříbřitou září. Voda šplouchala o útesy, jako další píseň, které nikdo nerozuměl. Byla tak nádherná. Nejradši bych si sedla do písku a pozorovala ten nádherný výjev, který mi příroda poskytla. Ale mám práci. Už nenechám uniknout toho, kdo mě neustále sleduje, straší a kvůli kterému jsem už dávno mohla být na smrtelném lůžku. 

Voda mi čvachtá pod nohama, běžíme už dobrou půlhodinu. Je to vidět i na cizinci, který pokulhává a popadává dech. Jsme jako dva zombie, co se honí za tepající krví. Popadáme dech, zastavujeme, pokašláváme, ale ani jeden se nechce vzdát. On utíká, já chytám. Prosté. 

Cizinec přeskočí plot, který odděluje pláž od kamenných budov a stánků na pobřeží. Zahne do nejbližší uličky a stoupá po schodech na maják. Ach, prosím, tam ne, tam ne!! Prosím v duchu neznámého. On ale nezastavuje, překonává schody jako antilopa, prchající před nebezpečím. Následuji ho. Stěží popadám dech, srdce mi bolestivě naráží do žeber. 

Odsud Newport vypadá jako obyčejné město. Světélka, která svítí v řadách domů, rozestavěných jeden vedle druhého, jsou jako miliony tančících světlušek. Světlušek, které jsme s mámou pozorovaly na naší zahradě, každý jeden letní večer. Bylo to neskutečné. Každá světluška zapadala do úžasného obrazu plného nebeské záře.  Napomenu se, protože už se zase toulám minulostí. Když vystoupám k vrcholku majáku. Cizinec tam stojí. Otočený zády ke mně. Mé srdce na chvíli vynechá. 

„Kdo sakra jsi? A co si myslíš že děláš?! Co si chtěl u nás doma?! Já...já zavolám policii!" křičím na postavu v černém, která na mé výhrůžky, otázky a řev nereaguje. Stojí a nehýbe se. Jako temná socha.

„Tak a dost!!" vypěním. „Jestli mi okamžitě neodpovíš, volám na tebe fízly!" křiknu na něj mé poslední varování. Nic. Bod pro mě, je v pasti. Nemůže se odsud dostat, ledaže by přešel přese mne.

Dojde mi trpělivost, chci zjistit s kým právě mluvím a komu jsem před chvílí vyhrožovala. Udělám pár kroků blíže. Mám v plánu to z něj dostat násilím. Buď po dobrém, nebo po zlém. Je to jednoduché. Nebojím se ho. Měla bych? Je to určitě někdo jako Miles, který se snaží způsobit škody holce, která je šílená, které umřela máma. Té holce, kterou všichni obviňují z vraždy vlastní mámy. Já nejsem vrah. Dodávám si odvahu. Vztáhnu na něj ruku a mé tělo zaplaví adrenalin, ohlašující, že se konečně dozvím, kdo mi celé dny pil krev. 

 „Jak chceš, vykopu to z tebe." Vztáhnu ruku po jeho kapuci. Stáhnu ji pouhým uškubnutím. V mžiku pochopím, že to nebyl dobrý nápad. Ještě než stačím zaregistrovat jakoukoliv známku jeho vzhledu,  cizinec mě přehodí přes rameno a já se v jednom momentu ocitám visící nad tou světélkující nádherou pode mnou. Jediné co mě drží při životě, jsou ruce, kterými se křečovitě držím zábradlí majáku. 

„Ty- ty jeden-!" na víc se nezmohu. 

 Poslední věc, kterou mé vytřeštěné oči spatřily, když jsem tam zoufale visela jako praporek, byly vlasy, černé jako uhel a jediný kousek tváře, který nezakrývaly stíny jeho kapuce. Vyděšený úšklebek, který se vytvořil na jeho rtech. Je pryč.

**********************************

Asi se moc nudím, když jsem opět stihla vydat další kapitolu. :D Snad se vám kapitola líbila a děkuji za všechny přečtení a votes. Budu ráda za každé přečtení, hvězdičku, nebo komentář . :) Kdybyste měli nějaké připomínky, rady nebo i slušnou kritiku, určitě mi to napište do komentářů.  

♥