Příliv

17. Nečekané zklamání

 Třeštím oči na osobu sedící přede mnou. Tělem mi přejede pocit úlevy. Cítím, jak mi poklesnou ramena a ruka se špalkem se mi spustí podél pasu. April tam sedí, třese se a očividně je ráda, že mě vidí.  Padne mi kolem krku a rozbrečí se. Celou dobu je však potichu. 

Odvážím se přerušit napětí mezi námi. „Co tu proboha děláš?" zeptám se opatrně.

„Já...já nevím. N-někdo mě uspal, když jsem byla doma. Dal mi něco do pití a...a potom jsem se probudila tady. Někdo mě vydíral...Ř-Říkal, že když se vrátím, tak ti ublíží..." vypraví ze sebe trhaně. „Navíc mi ukradl řetízek po babičce...Však víš, ten který jsem tak střežila." má pravdu. Ten kus plechu pro ni byl vším. Dala jí ho babička před tím, než umřela. Znamenal pro ní hodně. 

„Vzpomeneš si jak vypadal? Myslím ten co tě sem přivlékl."  pohladím ji po vlasech, abych jí uklidnila.

„N-ne, vím jen že to byl muž, ale měl masku a mluvil takovým hlasem, že jsem opravdu nepoznala kdo to byl. Navíc, byla všude tma." má na krajíčku. 

Sama dobře vím, o koho mohlo jít. Starý, dobrý přítel, který mi pije krev už několik týdnů. Je pravděpodobně všude. Sleduje mě a snaží se mi jen ubližovat. Upřímně, mám také na krajíčku. Pořád sebou poškubávám a ohlížím se za sebe, do temných rohů místnosti, kde cítím spalující pohledy neživých očí. 

Zvednu se a podepřu ji. „Pojď, půjdeme domů." nevím, jestli spíše zachraňuji sebe nebo April.

Neodpoví, ale já vím, že souhlasí. Kdo by tady chtěl zůstat?  Připomínalo to tu spíše místnost, kde se pravidelně chovají jatka. Zdi jsou odporně šedé, staré a odloupávají se od sebe. Smrdí to tu senem a mokrým dřevem a je tu slyšet prazvláštní zvuky. Najednou se z jednoho rohu ozve zvuk. Mlaskavé, strašidelné zakřupání. Pohlédnu tam a na maličkou chvilku zachytím pohled, takže přirozeně vyjeknu a chytnu April za ruku. 

„To nic. Vypadnem odsud." strkám April ke dveřím, zatímco mé oči prohledávají místnost. Pokušení vzít nohy na ramena a už nikdy se nevrátit, se změní v doslovnou touhu. 

Rychlými kroky opouštíme stodolu. Jdeme mlčky. Vytvoří se mezi námi jakýsi závoj, který se ani jedna neodvažuje porušit. Závoj strachu, z toho, co bude, až se vrátíme domů. Není to strach, který zažívám tady. Je to strach z vědění. 

***

Když dojdeme na kraj lesa a zároveň začátek městských ulic a civilizace, jsme obě rády. Napětí upadne. Zastavíme se ve svitu jedné z pouličních lamp a já si všimnu, že se April třese zimou. Podám ji svou bundu, která by ji mohla jakž takž zahřát. 

  „Děkuju..." pípne.

„Musíš jít domů, rodiče se o tebe bojí." nadějně na ni pohlédnu. Snad nebude protestovat. „Jo a, -" 

Vzdechnutím mě přeruší. „Mar, opravdu nemám náladu odpovídat na otázky. Uvidíme se později." ještě než to dořekne, otočí se a odchází. Pochybuji, že půjde na policii. 

Jsem naštvaná. Na sebe samozřejmě. Jsem jako Charles, protože teď lžu všem já. Kamarádce, tátovi, dokonce i Charlesovi. Se vztekem kopnu do nejbližší popelnice, která se pod nárazem převrátí. Opět na mě dolehne pocit osamělosti, a vtlačí mi slzy do očí. 

Snažím se je zahnat tím, že se konečně hnu z místa. Směrem domů. Otec bude určitě pryč a přijde domů opět opilý. Najednou si uvědomím, že domů se vracet nechci. Zase se zastavím na místě, přímo uprostřed malé loučky, oddělující pláž od ulic. Moře mě k sobě láká milionem hvězd, odrážejících se na temně modré vodní hladině.