Příliv

27. Krutá pravda

Někdy vás život překvapí tak, až sami nevěříte, že nejste ve snu někoho jiného. Nebo taky nekoukáte očima úplně jiné osoby. Až do té chvíle vám všechno přišlo zamotané, komplikované, ale když ta chvíle nastane, přijde vám to jako naprostá ironie. Nevíte, jestli se smát nebo plakat. Nevíte, jestli začít utíkat nebo zavřít oči a přesvědčovat se, že to není pravda. Zbude vám jen postavit se tomu. Přijmout dávno ztracené vzpomínky za objevené. Ozáří vás vlna poznání a vezme vám dech z plic. Dech, který vám schází několik dalších let. Střípky nasáklé bolestí a zastřené za bílou mlhou zapomnění se mi najednou spojily do obrazu, který nemohl být jasnější. 

Když ale slyšíte, že vám někdo, koho jste považovali za svou rodinu lhal o takové věci, kterou před pár okamžiky zformovaly rty někoho jiného, máte chuť prostě se otočit a odejít. Začít žít život někoho jiného a oprostit se od té špíny, která se na vás v jednu chvíli sesypala. Slzy se mi začaly řinout po úšklebku na tváři tak rychle, že jsem to zaregistrovala, až když se na mě oba lítostně podívali. Tentokrát jsem zaměřila pohled na Charlese a spražila ho nenávistným  pohledem. Pohledem, který jsem sama nepoznávala. Pohledem, který ve mě až do té chvíle byl zakopán někde hluboko.  Všechno co mi kdy zatajil mě pohltilo a naplnilo narůstající nenávistí. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché.

„Jak si mohl?" 

„Marlee, prosím...nech mě to vysvětlit." oči se mi zúžily překvapením nad tónem, kterým jsem tu otázku vyslovila. Maličko potemněly. 

Pohled jsem stočila zpět na vraha, který jen tiše přihlížel. Pohled na něj mě přiměl ironicky protáhnout obličej. Stále jsem nedokázala uvěřit, že přede mnou stojí ten, koho opravdu vidím. Neuměla jsem to přijmout. Cítila jsem ale, jak se na mě řine další vlna vzpomínek, pomáhajících mi uvěřit proč to je zrovna on. Musela jsem odtamtud pryč. V nose mě začal pálit ostrý pach mořské vody, takže jsem ohrnula nos. Uši mi zachytily pomalé skřípání našeho stromu, kymácejícího se do rytmu větru. Byla to melodie, která mým nohám potvrdila, že chtějí pryč. Pryč od toho všeho. Utéct od toho.

Otočila jsem se jedním, trochu strnulým pohybem a pádila pryč. Neměla jsem v úmyslu zachraňovat svého nejlepšího přítele. V ten moment jsem si byla jistá tím, že tohle si zasloužil. Běžela jsem k naší škole. Nevím proč a nevím jak jsem se tam ocitla. Jako by někdo mávl proutkem. Prostě jsem tam stála a má ruka přejížděla po zeleném plotu pozemku. Potřebovala jsem se vyrovnat s tím, koho mé oči spatřily jako toho člověka, který za tím vším stál. Mé prsty stíraly špínu, zachycenou na zeleném povrchu. Vzpomínka, dlouho zatlačována do nejhlubších koutů mé mysli se najednou tryskem vyřítila vpřed a oslepila mne. 

Jaro je cítit všude kolem a já se chystám na můj první den v mé nové škole. Táta, který mě sem přivezl, za mnou vypustí nadávku na motor, který se mu nechce nastartovat. Nakonec slyším, jak bez rozloučení odjede. Povzdechnu si a zahledím se na budovu před sebou. Chci to mít co nejrychleji za sebou. Málem narazím do muže, který natírá plot lemující pozemek na tmavě zelenou barvu. Obličej má celý zamazaný a září mu různými odstíny zelené. Omluvím se mu a zahledím se daleko za něj. 

Z davu natěšených studentů na mě kouká pár zvědavých očí. Očí, které mě do sebe táhnou a něco se mi snaží říct. Jsou pro mě tak známé. Pozorovatel o trochu vystoupí z davu a mé oči musí krapet zaostřit nad tím, co spatří. Rudá barva, šlehající na okolní studenty matný červený odlesk. Odlesk, který patřil jen mě. 

Přešla jsem o kousek dál a dotkla se cedule u parkoviště, kde na mě čekala další nakousnutá vzpomínka. Nutila mě lapat po dechu a sápat kolem sebe rukama jako bezmocný tvor, kterého vedou na porážku. Alespoň jsem si tak připadala. V ten moment jsem ty vzpomínky nechtěla. Odmítala je. V jednu chvíli jsem si myslela, že jsem to zahnala, ale bylo to pořád tam. Tlačilo se to napovrch, doprovázené mým neskutečným kručením v žaludku a tupou bolestí hlavy. Nedokázala jsem se bránit. Mysl mě nutila vyslovit to jméno a připustit si krutou pravdu. Jméno člověka, který zabil mou matku a zničil mi život.Nejhorší na tom bylo, že jsem k němu pomalu začínala cítit důvěru. Ale teď je to pryč.  Znenadání mne pohltila  další vlna nevolnosti a  oči zastínil další střípek minulosti.