Příliv

19. Statečná Mar

Charles

Temnota přede mnou je tak hustá, že mám pocit, že se ji mohu dotknout. Nadnáší mě. Je lehká a přitom obrovská. Je všude, kam se podívám. Světlo zmizelo. Na chvíli pocítím smutek nad tím, že jsem jí opustil. Možná jsem opravdu mrtvý. Rázem strach však vystřídá úleva z pomyšlení, že jí beze mě bude lépe. Bez pravdy.

Jsem připravený to vzdát a poddat se temnotě, aby mě do sebe vsákla jako zrnko prachu. Připadám si tak malý, jako ještě nikdy předtím. Cítím jak ze mě vysává veškerou sílu, která mi zbyla. Nesnažím se vzpomenout si, jak se tohle stalo a proč jsem tady. Černota kolem mě mi nahání strach. Nic neslyším. Dokonce ani tlukot vlastního srdce. Další důkaz, že jsem pravděpodobně mrtev.

„Chare?" ozve se tichý ženský hlásek.

Otočím se a začnu kolem sebe sápat rukama, ale naprázdno. Nevidím strůjce hlasu. Pohlédnu nalevo a rázem i napravo. Nikdo. Najednou mi však neznámá žena položí ruku na rameno. Uvědomím si, že to není neznámá žena.

Je to Marleeina matka. Která má být mrtvá, nejspíše tak jako já teď.

„Co t-tady děláte?" zmateně na ni hledím.

„Na to stejné, bych se mohla ptát já tebe." smutně skloní hlavu.

Neodvažuji se jí pohlédnout do očí. Za všechno co jsem v minulosti udělal a za to, co z toho souviselo s ní a její smrtí. Za to, co jsem Marlee neřekl.

„Nejsem tu pro to, abych tě obviňovala. Co se stalo, stalo se..." strnule polkne. „Nevím proč tady jsem. Možná proto, že nás něco spojuje. Nedosáhnu klidu, dokud to nebude vyřešené." říká to v naprostém klidu.

Za ní se objeví muž. U srdce mě bolestivě bodne. Je to můj otec. Zdá se, že mě nevidí. Ale já jeho ano. Až moc dobře. Po tváři se mi začnou řinout slzy. Tak moc mi chybí. Člověk by řekl, že co sejde s očí, sejde z mysli. Ale není to tak. Myslel jsem na něj každý jediný den, byl pro mě vším. Oporou, vzorem a hrdinou.

Až do té události.

Pohlédnu na ni, přičemž se snažím vyhýbat pohledu na svého otce. „Já..." zlomí se mi hlas. Nejsem schopen ze sebe vypravit srozumitelnou větu.

„. Nejsi mrtvý Charlesi. Udrž jí v bezpečí, dlužíš mi to. I jemu." ukáže na mého otce.„Víš proč." řekne zcela vážně.

Nestačím odpovědět. Je toho tolik, na co bych se chtěl zeptat, ale nemůžu. V mžiku černá opona začíná postupně, ale zpomaleně, odcházet. Její obličej se začne rozpíjet a tát. Otce ani nevidím. Jizva však stále krvácí. Před sebou se mi formuje rozostřený, barevný svět. Reálný svět. Před sebou spatřím bílé zdi, obraz, který visí na proti mě a Marleein obličej, na kterém se rozprostře úleva. Zamrkám a pohnu rukou, ve snaze promnout si šokovaný obličej.

Do paže a do zbytku celého těla mi ale vystřelí prudká, pichlavá bolest, která mě přinutí dopadnout zpátky na nemocniční lůžko. Unaveně vydechnu. Všechno mě neskutečně bolí. Na hrudi cítím ostrou bolest. Je to tu cítit dezinfekcí a čistotou. Jsem v pokoji, který je celkem malý a je v něm jedno lůžko, noční stolek a velké okno, z kterého vidím na ulici.