Příliv

6. V pasti

o 24 hodin dříve

          Charles               

„Budeš se od ní držet dál, je ti to jasné?" řekne mi a já už vím, že tenhle rozhovor nedopadne dobře.

„Táhni k čertu!" zakřiknu na něj, otočím se na patě a odcházím. To se mi ale nepovede, jelikož mě chytí za paži a zatáhne mě zpátky. 

„S kým si myslíš, že mluvíš spratku?!" na čele se mu zlostí udělá malá žíla. „Máš jediné štěstí, že nic netuší, jinak bys za to hořce zaplatil chlapečku."

 „Řekl jsem, že máš jít k čertu, jsi hluchej?!" ztratím nervy. Musím odsud pryč. „ A teď, mě nech odejít. Už s tebou nechci mít nic společného. Nikdy" 

 „Tak a dost! Už minule jsem ti říkal, že se v tom máš přestat vrtat! Chceš snad, aby zjistila, co si v minulosti prováděl za špinavou práci, hm?!" znova mě křečovitě popadne za levou paži. V prstech mi cuká. 

 „A co, když ti řeknu, že nepřestanu?! Ona musí znát pravdu!!" obořím se na něj vztekle. Ozvěna v místnosti mě děsí. Mám toho dost. 

Tentokrát už mě nezastaví, klusem vyběhnu z místnosti ven. Jsou asi dvě hodiny odpoledne, teplý letní den. Jako každý jiný. Až na jedno. Je sobota. To znamená, že je doma. Nemůžu na ni  přestat myslet. Musel jsem jí opustit?  Ptám se sám sebe. Bylo to nutné?  Kráčím rychlým krokem podél pobřeží. Neměl jsem ji v plánu opustit, ale jen bych jí tou pravdou ublížil. Je toho tolik, co by měla vědět. Ale nejde to. Znám ji a vím, jak moc se ze všeho obviňuje. Pravda by ji zlomila ještě víc. To jsem pro ní nechtěl. I přes mou odpornou minulost.

Slabý teplý vánek mi profukuje mé havraní vlasy, když stojím na prahu mého úkrytu. Musím něco udělat. Dnes v noci. Nenechám to tak. Odemknu dveře mého prostého, nenápadného karavanu poblíž campu u pobřeží. Je to tu pořád stejné. Věci poházené všude na okolo, malý stůl, jedna židle a pár oken. 

Klíče zahodím na botník, vyzuji si boty a utíkám do malé kuchyně, které se nachází na samém konci karavanu. Vezmu si baterku  a vše co budu potřebovat. Ksakru, do čeho jsem se to dostal...Vybíhám ven, když si uvědomím, že jsem na něco zapomněl. Vklopýtám zase dovnitř a popadnu černou ošoupanou mikinu.

Přítomnost 

Ty jsi takovej idiot!!  Křičím na sebe. Co jsem to udělal? Chtěl jsem jí jen neškodně utéct a místo toho jsem jí pověsil na maják, jako nějaké usychající prádlo. Visela tam bezmocně, jako vlajka. Tohle si nikdy neodpustím a taktéž ani to, jak jsem ji surově odstrčil u ní doma. Chtěl jsem jí jen vidět. A taky jsem si pro něco přišel. 

Sáhnu do kapsy svých kalhot a vytáhnu štos potrhaných fotografií. Polovinu jsem nejspíše ztratil po cestě. Musím jen doufat, že je Mar nenajde. Tolik se toho bojím. Už jí nechci více ublížit. Běžím dolů ze strmého, úzkého schodiště majáku. Ohlédnu se. Pořád tam visí, ale začíná se škrábat nahoru. Tohle si nikdy neodpustím, málem jsem podruhé zabil osobu, která je pro mne jedinou rodinou. Nikoho jiného nemám a i přesto ji vystavuji takovému nebezpečí. Jsem takový blbec!  Měl bych jí radši pomoct, ale mé nohy nejdou zastavit. Rozprašují okolní písek a běží dál.

Když sbíhám poslední schody budovy, je mi do breku.  Musím s ní zůstat v kontaktu, to vím ale jistě. Když tam tak visí a zoufale se snaží vyškrábat nahoru, mi v mysli  ihned naskočí vzpomínka, která se odehrála asi před osmi lety.

 „Chare, pomoz mi!" snaží se na mě křičet, přes záchvat kašlavého smíchu. 

Shodil jsem jí z větve stromu, na kterém pravidelně pozorujeme noční oblohu  a posloucháme šumění moře, na kterém se odráží lesk miliardy hvězd nad našimi hlavami. Jen tam tak visí a směje se. Je na to zvyklá, vždycky se takhle pošťuchujeme. 

 „Nepomůžu Mar, musíš..s-se přitáhnout s-sama" snažím se ze sebe vykoktat, jelikož se nemohu přestat smát. Vypadá jako malý šimpanz, co se zoufale snaží vyškrábat na svou matku. 

 „Nemůžeš jen kopat nohama Mar, zapři se rukama a- až potom kopni nohama."

Poslechne mě a rázem se ocitá nahoře, na větvi. 

„Šikulka!" směji se jí ještě více.  Ona se na mě jen podrážděně podívá a protočí oči. Urazila se.

Z bloumání mě vytrhne kloktavý zvuk kovu, který se tře o podrážky bot. Dostala se nahoru, zvládla to. Tak, jak jsem jí to naučil. V tom se probudím ze snění, protože náskok mezi námi se ztenčuje. Je v polovině cesty dolů. 

Slyším ji, jak křičí, ale šumějící změť vln moře ji přehluší. Stačím zaregistrovat jen slova parchant, Charlesi, jsi to ty, zabiju tě, cizinče  a nadávky, které jsem radši ani neslyšel. Takhle to dál nejde. Vpřed mě ťukne myšlenka, které mi dá nový pohled na věc. Blikne mi malá žárovička v mém zpustošeném mozku. Musím na to jít jinak. Dřív, než jí ten šílenec ublíží.

****************************

Ták a je tu další kapitola. Přiznávám, že byla trochu zdlouhavá a zamyšlená :D Tak se omlouvám. Další kapitolu vydám pravděpodobně ještě dneska :) K večeru. 

Jinak vám děkuju za 119 přečtení Přílivu!♥ Ani nevíte jak mě to potěšilo, i za všechny votes a vše ostatní. Moc si toho vážím. Tak snad se vám příběh zatím líbí, kdyby jste měli jakékoliv připomínky nebo rady, napište do komentáře. Budu jen ráda. :)

♥