Příliv

20. Nečekaná návštěva

Nějakou chvíli tam stojím a slzy mi stékají po tváři, přičemž dopadají na suchý, nažloutlý vzkaz, který mi otec zanechal. Přijde mi, že za poslední měsíc, jsem vyčerpala snad všechny slzy, které jsem byla schopna vyplakat. Pletla jsem se. 

Mar, zlatíčko. Prosím nesnaž se mě hledat. Zůstaň kde jsi, protože jen tam jsi v bezpečí. Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval. Měl jsem své důvody, ale přiznávám, že jsem se choval jako idiot. Moc mě to mrzí. Musel odejít, je toho příliš mnoho, co by si nedokázala pochopit.  

  Někdy je lepší, když na určité věci neznáme odpovědi.  

S láskou, táta. 

Civím na to kostrbaté písmo, kterým odjakživa píše. Nesmířím se s tím, že mi ze života odejde další člověk, na kterém mi záleží. Navíc můj otec. Možná se zdálo, že ho nemám ráda, ale popravdě, prožili jsme toho tolik, že bez něj nedokážu žít. Přišla jsem o mámu a teď i o tátu. 

První věc co mě napadne je vzít mobil a vytočit jeho číslo. S nadějí čekám, než to konečně začne vyzvánět. Po chvíli se hovor vypne, s hlášením, že je nedostupný. 

Najednou mobil s třísknutím letí na druhou stranu pracovny, aniž bych si nějak více uvědomila, jak jsem ho tam hodila. Stesk vystřídala zuřivost. Vnímám jen vztek a nenávist k tomu, že mi všichni lžou a nechtějí mě zasvětit do toho, co se tady sakra děje. 

S povzdechem se sesunu na jeho postel, která voní po alkoholu a mentolu. Tyhle dvě vůně asi nejdou dohromady, ale v tuhle chvíli mi jdou dohromady přímo dokonale. Slzy smáčejí povlečení postele, kde se postupně tvoří mokrá louže. Ve Stuffordu jsem to mohla shodit na kočku, ale teď tu nemám ani pitomou kočku.

Vstanu, párkrát projdu po místnosti, s jedinou myšlenkou, která mi pulzuje v hlavě. Nevím co mám dělat. Znova skočím zády na postel, která mi odpoví tlumeným praštěním neznámého předmětu  o podlahu pod ní. 

Nemám chuť pokračovat dál v mých zoufalých akrobatických skocích na tátovu postel, jako bych ho tím mohla nějak přivést zpátky, a tak se po břiše doplazím na kraj postele a nakouknu pod ní. Z postele spadl kus lesklého papíru. Shrábnu ho jediným pohybem, při kterém si všimnu, že naspodu postele jsou nalepeny další kusy onoho materiálu. Natáhnu se pro ně.

Se zachmuřeným výrazem ve tváři se podívám na obsah pěti čtvercových papírů. Jsou to pravděpodobně fotky, blikne mi hlavou. Když se ale podívám na obsah, tak zblednu. Vše mi přijde ještě zamotanější než před tím. 

Jsou to ty zatracené fotky mě a Charlese, na pláži, na festivalu a nevím kde všude. S tím bych se smířila. Možná i s tím, že nás někdo špehoval nebo stále špehuje. Ale nedokážu se smířit s tím, že jsem tohle našla v tátově pokoji.

***

Od zmateného nálezu uběhla hodina. Rozhodla jsem se nejít do školy. Už po páté za sebou. Asi nebudu moc vzorný žák, ale v této době, mi škoda vrtá hlavou nejméně. Bezmocně sedím na své posteli, jako v  transu a pohrávám si s pramínkem mých vlasů. Nic nedává smysl...

Neodhodlala jsem se zavolat Charovi, ani April. Tu jsem viděla naposledy při naší romantické, noční procházce u měsíčku, když jí někdo unesl. 

Charles...

Bodnou mě výčitky svědomí. Měla bych ho jít navštívit. Navíc se nudím a pochybuji, že v tomhle stavu bych byla schopna dělat domácí úkoly, nebo se natřásat na oblíbenou písničku při vaření špaget. Po cestě do nemocnice se pro něco rychlého zastavím. Zabiju dvě mouchy jednou ranou.