Příliv

30. Nostalgická cesta

Miles

Od doby, co se mé jedovaté rty dotkly její hebké tváře, uběhlo pár sekund. Hlasy mužů se blížily. Jsem ten špatný, vyčetl jsem jí z obličeje a výrazu, kterým se nesnažila zakrýt zděšení. Přesto jsem cítil, že jí to zaskočilo. V tu chvíli jsem vše přehodnotil. Nechtěl jsem jí ublížit a přesto jsem to dělal. Chtěl jsem s ní pobýt ještě chvíli. Musel jsem nás nechat naživu o něco déle, teprve potom přijde náš čas. Přehodnotil jsem to. Věděl jsem, že jsem nemocný a že jednám bezhlavě, sobecky. To však zelo někde daleko v mé mysli, odkud se to nesnažilo dostat na světlo světa.

Chtěl jsem to všechno vzít zpátky, přejít o kousek dál, kde bychom mohli skočit společně, bez rizika toho, že by to byl náš poslední skok. Bez rizika toho, že jí ztratím. Chtěl jsem si ještě ukradnout pár okamžiků, chtěl jsem se jí omluvit, i když vím, že by to nepřijala. Nedalo se to přijmout. Byl jsem vrah, monstrum, stvůra, kterou měl potkat obrovský trest. Nevěděl jsem, kolik se toho v mé hlavě ještě stihlo nahromadit, protože jsem ucítil teplé dlaně, které mě zatlačily dolů. Nemohl jsem odporovat, ani se jakkoliv bránit. Chvilička nepozornosti si vybrala svou cenu. 

Byl jsem na odchod připraven. Tenhle způsob by mě ale nenapadl nikdy. Když jsem padal, cítil jsem na tváři její dech. Hřál mě po dobu mého pádu. Padal jsem a padal. Čas se zcela zastavil. Koukal jsem do modrých očí, které se naplnily hrůzou a ona klesla na kolena, ozval se křik. V tu chvíli jsem před sebou uviděl celý můj život v malých střípcích, které se mi odrážely před očima jeden přes druhý. Uvědomil jsem si, že všechny ty roky byl k ničemu. Pád pořád nepřicházel, ledový dotek vody nikde. Modré oči zůstávaly přede mnou. Nebyly to však její oči. Čas zamrzl a já viděl skály přede mnou, jak se podivně vlnily a třepotaly. Pohltily mě. 

***

Víčka se mi dychtivě zatřepotala, ve snaze zaostřit na dění kolem mě. Byl jsem tam, ale přesto ne. Byl jsem někde daleko, ale přesto blízko. Chtěl jsem se pohnout, ale tělo mi to nedovolovalo. Modré oči tam pořád byly, ale nebyly její. Byly to oči vysoké, hnědovlasé ženy, která koukala na chlapce, hrajícího si na písku. V ruce svíral červenou lopatku, kterou dychtivě nabíral hladký písek a zase jeho zrníčka nechal padat na zem. Poznal jsem Stufford. Malé domy, které obklopovaly cestu, byly jako z filmu. Všechno to bylo jako z filmu. Nějaká paní přese mě prošla. Stalo se to jen tak. Mohl jsem jen přihlížet. 

V ženě jsem poznal její matku. Marleeinu matku. Svírala foťák a fotila chlapce. Mě. Byl jsem to samozřejmě já. Bylo to ještě v době, kdy mě měla jakýmsi způsobem ráda. Mermomocí jsem se snažil pohnout nohama, ale neznámá síla mi to nedovolila. Chtěl jsem pryč. Nehodlal jsem tomuhle přihlížet. Vzpomínky se tlačily ven. Všechny naráz, až to bolelo. Věděl jsem přesně, co přijde a co mě čeká. Znal jsem události toho dne nazpaměť. Ničilo mě to a sžíralo zaživa.

Klapot bot mě upozornil na nově příchozího. Byl to další černovlasý chlapec, který se němě přikradl k vysoké ženě. Chytil jí za ruku a odtáhl ji o kus dále, přičemž jí něco šeptal a ukazoval na mě, na svého bratra. Neudivovalo by mě, kdyby to byl někdo cizí. Lidé jen stěží věřili, že jsme rodina. Nespoutaný oheň a klidná voda. Takhle na nás koukali. Byli jsme absolutně rozdílní. Mě museli rodiče často schovávat doma, nepouštět ven. Byl jsem nekontrolovatelný. Neměl jsem žádné kamarády, nikoho, kdo by si se mnou hrál. Možná mi to zůstalo až do teď...

Věděl jsem, co jí Charles říká. Stál jsem příliš blízko, abych to dokázal slyšet. Žaloval na mě, říkal jí, že mě viděl, jak jsem sledoval Marlee až k domu, kde jsem další hodinu stál pod jejím oknem. Udělal ze mě bláznivé dítě, které nikdo nechtěl. A já ho za to nenáviděl. Věděl jsem, že to je pravda, ale ne tak, jak to myslel on. Jen jsem jí sledoval. Každičký den a to jen z jednoho důvodu. Byl jsem sám.