Příliv

12. Plameny radosti

Radostně a plní smíchu se doplazíme k našemu dočasnému táboru. Oheň jsme ještě nezapálili, takže se do toho pouštím já. Charles se uchechtne, protože zná mé žhářské schopnosti. Nejspíše bych upálila celý les na prach. Vezme to do svých rukou a mrštně zapálí suché dřevo. Oheň zapraská a k nebi vyšlehnou rudé plameny. Světlo kolem nás tančí jako v pohádce. Světélkující nádhera je všude kolem nás. Z úžasem si prohlížím představení, které mi oheň poskytl. Rudé světlo tančí po okolních větvích a rázem všechny stíny zmizí. Jako by je oheň odpuzoval. 

Charles mě zaujatě sleduje, tak na něj pohlédnu a usmažím ho tázavým pohledem. On se opět zaculí a já  najednou cítím úlevu a štěstí. Mám ho zpátky. Přítele, který mi tak dlouho chyběl. Bez kterého jsem si připadala neúplná. V tu chvíli doslova překypuji štěstím jako vybuchující sopka. Charles očividně taky. V ten moment z nás spadne napětí, které mezi námi předtím bylo a přijde pocit radostného shledání. Oba ve stejnou chvíli se vrhneme jeden druhému do náruče. Slzy se mi vhrnou do očí. Zdá se mi, že Charles má na krajíčku stejně jako já. Tančíme a smějeme se uprostřed ohnivého kolotoče, který šlehá svými jazyky po okolních stromech a zahání stíny do zákoutí. Charles mě drží a točí se se mnou kolem své osy. Naše tváře se setkají a já mu pohlédnu do smaragdem zářících očí. On hledí do těch mých. Jsem tak šťastná, až zapomenu na jeho zranění a přitisknu se k němu ještě silněji. Najednou se okamžik štěstí zničí a on zaskučí a sesune se na zem, kde se svíjí bolestí.

„Ach bože, promiň!" panikařím. Nevím co mám dělat. Zapomněli jsme na to, že v sobě stále má kulku. Nevytáhli jsme ji. 

„J-jsem..v pohodě." sykne skrz zuby Char. 

„Ne to teda nejsi!" 

Snažím se vymyslet, co udělám. Ale marně.On už ztichne, leží na zemi v malé kaluži krve, která se postupně rozšiřuje. Ach, bože. Nemůžu ho ztratit podruhé. Ta myšlenka mě nakopne, abych začala konečně jednat. 

 „Musím jít pro pomoc!!"křičím na něj. On neodpovídá. Nemá na to očividně sílu, zmůže se jen na obličej, který je zkřivený bolestí. Trpí. Nečekám na jeho svolení, rozběhnu se po suchém povrchu, až málem zakopnu a utíkám směrem odkud jsme sem přišli. Pro pomoc. Musím spoléhat, že to Charles vydrží dokud se nevrátím. Mám trochu pochybnosti ohledně toho, že jsem ho tam nechala samotného. Ale znám ho, je statečný. On to zvládne. 

Běžím nejrychleji, co mi síly stačí, přeskakuji díry a strmé svahy. Na konec lesa ale nenarazím. Ocitla jsem se v temném zákoutí lesa, opět. Ale ne, ne, ne ne... už zase je to tady. Mám pocit, jako by se na mě okolní stromy a houští tlačily. Zaznamenám náznak klaustrofobie. Hlava se mi točí. I přes to pokračuji. Zkusím běžet více doleva, tam, kde houští trochu ustupuje. 

V zádech cítím pohled. Pohled, z kterého mi běží mráz po celém těle. Možná si to jen namlouvám a může za to tlak, který na mě vyvinula tahle situace. Nemám čas, je zraněný a nejspíše tam leží a svíjí se v bolestech, protože jsme ruku neošetřili hned, když jsme dorazily do lesa. 

„Jsi tak sobecká." špitnu spíše sama pro sebe. Můžu. Nikdo mě neslyší. Div si nevytrhávám vlasy z hlavy, v které mi šumí a pulzuje krev. Na okamžik se mi zdá, že opět zahlédnu rudý plamen, který mě tak děsí. Nevím kudy jít. Mám strach, jsem sama a všude kolem cítím cizí pohledy. Boj o přežití se změnil v horor. Všude, kam se ohlédnu cítím pár očí, který mě kradmo pozoruje. Snažím se ze sebe ten odporný pocit setřást a běžím dál. Musím přivést pomoc. 

Připadá mi jako bych běžela věčně. V boku mě palčivě píchá. Tep mám zrychlený. Konečně slyším šum moře. Zvládla jsem to. Vidím světlo. Běžím k němu, přeskočím poslední malý sráz s listím, který mě od něj dělí a natáhnu ruku. Má poškrábaná ruka ale letí vzduchem naprázdno. Po pár sekundách mi dojde, že to nebylo světlo pouličních lamp, nacházejících se daleko od lesa, ale baterka. Baterka, která mě vší silou praštila do čela a zmizela bůh-ví kam. V puse ucítím kovovou pachuť krve a postupně upadám do černo-černé prázdnoty. Poslední co vidím jsou vysoké  kožené boty, vířící listí kolem mé hlavy.

***

Probudím se s příšernou tepající bolestí na hlavě. V puse nahmatám zaschlou krev. Plivnu jí na zem, zvednu se a promnu si bolavé spánky. Až po chvíli si uvědomím, co se stalo. Jak dlouho jsem byla mimo? Je Char v pořádku? Co když se mu něco stalo? Teď už nejspíše bude v bezvědomí a nebo podlehne na ztrátu krve. Zpackala jsem to. Nevzdám to ale tak lehce a přinutím své šrámy pokryté nohy, aby se daly do běhu. Běžím a nemyslím na nic jiného, než na jeho záchranu. Ještě nemůže být pozdě. Ještě to stihnu. Namlouvám si, když konečně dorazím na okraj hustého lesa. Neváhám a běžím k nejbližší ulici, kde je rozsvícený červený vysoký rozcestník. Nemocnice by neměla být daleko. Je to jen pár bloků odsud. Běžím ještě asi deset minut a udýchaně rozrazím dveře bílé budovy.                 Ještě nemůže být pozdě.

***

  V lese se mnou kráčí tři další záchranáři, z nichž jedna záchranářka, která se mě neustále na něco dotazuje. 

 „Jste si jistá, že jste ho nechala tady? Sem přece nikdo v noci nechodí, leda že by byl blázen." asi to měla být narážka, ale já nedokážu myslet na nic jiného než na to, až se Charlesovi omluvím za to, že jsem byla tak strašně sobecká a nechala ho tam. Tedy, pokud bude naživu. Sužoval mě pocit viny.  

 „Ano, jsem si jistá..." Celou cestu jí vztekle odmlouvám, ale ve stínech lesa jdeme mlčky. Jako by na nás spadla temná opona lesa a zastínila všechno pozitivní, co se nacházelo ve vzduchu.

*** 

Když dojdeme na místo, kde jsem Charlese viděla naposledy čekám, že ho tam i přes tu bolest najdu sedět s jeho jedinečným úsměvem, jak si mě dobírá, že jsem byla vystrašená jako malé dítě. Místo toho na nás čeká pach spáleného dřeva. Žádné rudé světlo, které olizuje okolní temnotu. Žádný Charles. Jen šmouha krve, která se táhne směrem do míst, kde mě předtím polekal. Pocit, který cítím se nedá popsat. Zklamání. Vina. Bolest. A pomalu se přikrade i pocit paniky, že jsem ho nadobro ztratila. Podruhé a možná naposled.

Udělám pár kroků vpřed, cosi leží v místech, kde bezmocně ležel on. Na malou chvíli doufám v to, že bych ho tam mohla najít, schouleného v klubku, jak se třese zimou. Ale pocit dalšího zklamání se přihrne hned po tom co v prachu na zemi místo něj spatřím věc. Věc, z které mi ztuhne krev v žilách. Zblednu. Mám pocit že se každou chvíli zhroutím. Fotka. 

Fotka, na které jsme my s Charlesem. Fotka, kterou jsem našla tehdy v tajemném zaprášeném šuplíku. Zblednu ještě více, pokud to vůbec ještě jde. Musím být bělejší než svit baterek kolem mne. Náboj. Zakrvácený náboj, pravděpodobně patřící Charlesovi.

*********************** 

Ták jsem divná, dneska jsem stihla ještě jednu. :D Snad se vám alespoň trošku líbila. Děkuji vám za všechny přečtení. Moc si toho cením.
Přeji krásné sny. :)

♥