Příliv

22. Převrat

Těžce dýchám, stále v sedě na chladné bílé podlaze kuchyně. Oči mám vytřeštěné a jejich zorničky směřují na Charlese, který vypadá podobně jako já. Drží mě za ramena a jeho chladné dlaně mi připomínají, že už jsem zpátky v realitě.

„Jsi v pořádku?" zalapá po dechu. Viditelně se mu ulevilo, že jsem zpátky při vědomí.

„Potřebuju na vzduch." odpovím tiše. Zapřu se a s vydechnutím vstanu. Char mi podává pomocnou ruku, ale odmítnu ji. Jediné na co dokážu v momentální chvíli myslet je touha utřídit si myšlenky a urovnat každou do správných poliček, dohromady dávajících knihovnu odpovědí. 

Stará dáma na nás jen kouká z dálky, nezdá se, že by jí to nějak rozrušilo. Jako by se koukala skrze mě. Nevšímám si jí a sama otevřu dveře na terasu, která vyvolá další příliv vzpomínek, které se snaží vyklubat napovrch a způsobit mi škody. Nedovolím jim to. Zatřesu hlavou, jen tak letmo, že si toho nikdo nevšimne. Svůj účel to splní. Zdá se, že dotěrné a bolestivé vzpomínky na chvíli odešli. 

Studený závan letního vánku mi udeří do obličeje. Vdechnu jej a nechám ho proplout mými plíci. Potom s úlevou vydechnu, až se mi zatočí hlava. Sednu si na měkký zelený trávník, který se od té události nezměnil. 

Charles si přisedne ke mě. „Řekneš mi už, co se ti stalo?" 

Vzdechnu. „Vzpomínka..." špitnu. Musím se přemáhat, abych se nerozplakala. Viděla jsem mámu. Viděla jsem, jak naposledy vydechla. Vzpomínám si, jak jsem křičela a nechtěla se dívat, ale vzpomínka mi zajistila lístek přímo do první řady, a tak jsem neměla na výběr. Do hlavy se mi vtlačí náznak zrzavého plamene, který jsem zahlédla. V okamžiku však zmizí veškeré mé přesvědčení, že se tam ten plamen vůbec objevil. Najednou si nejsem ničím jistá. Zahodím jej za hlavu. 

„Já...v-viděla jsem někoho. Byl tam ještě někdo. S mámou, když se to stalo. Nevím, jestli té vzpomínce můžu věřit, ale je to tak známé. Myslím, že jsem si právě na všechno vzpomněla. Chci říct...alespoň na tuhle část skládanky." pohlédnu s očekáváním na Charlese.

„Jak vypadal?" v jeho očích se zableskne jiskřička naděje. Naděje pro nás oba. 

„Já nevím." posmutním, jako by to nebylo dost informací. Vím, že jsem mu právě lhala, ale nejsem si sama jistá ničím, co mi vzpomínka ukázala. 

 „Fajn." rozmáchne rukama „jsme zase tam, kde jsme začali." 

Chci něco říct, ale ve dveřích se objeví ona záhadná dáma, vlastnící tento dům. Zadumaně mě propaluje skelnýma, šedýma očima. 

Mrtvolné ticho na verandě o nedlouho přeruší její skřípající, starý hlásek. „Pojďte se mnou." vyzve nás. „Je tu půda. Majitelka, která zde bydlela přede mnou, tu nechala spousty věcí. Předpokládám, že to byla tvá matka. Nějaký chlap si pro ně chodil a chtěl je vyhodit, ale pár jsem schovala...věděla jsem, že si pro ně přijdeš."

„Jak jste-" udivím se. Je mi jasné, že ten záhadný chlap, vyhazující máminy věci, je můj otec.

Umlčí mě chraplavým hlasem. „Dost řečí." zatáhne mě vrásčitou rukou za ruku a čeká, než jí budu následovat.

Okamžik tam jen zmateně stojím a pohledem zašilhám po Charlesovi, který souhlasně přikývne. Neunikne mi, že se snaží vypadat sebejistě, ale v očích vidím náznak nejistoty a strachu. V mžiku jej ale setřese a na rtech se mu vytvoří troufalý úsměv. Protočím panenky a vydám se za starou ženou. 

Odemkne malé bílé dvířka, které odkryjí pohled na strmé schodiště, směřující nahoru. Váhám. Nejsem si jistá, jestli to chci vidět, ale přece proto jsem sem přišla. Zjistit pravdu. Zmuž se, Marlee. Okřiknu se v duchu a jednou nohou stoupnu na první starý schůdek, který pod mou váhou hladově zaskřípe.