Příliv

2. Prvotřídní drby

Ode dne, kdy jsem se zoufale zhroutila nad tátovým pracovním stolem, při námaze na vzpomenutí si co se tehdy stalo, uběhly dva dny. Od té mi přijde, že mám myšlenky ještě více zamotané, než byly. Vzpomínám se na ten nůž, jehož rudě červenou rukojeť jsem svírala v ruce, když jsem našla svou mámu. Svoji milovanou mámu, v kuchyni na podlaze. Doslova jsem slyšela, jak mi puklo srdce. Zase. Odporný zvuk. 

Pokud si myslíte, že víte co je to utrpení, tak se možná pletete. Utrpení je každodenní přesvědčování a pochybování o tom, že jste nezabila vlastní matku. To nemohla být pravda. Nejsem přece vrah. Nejsem. 

Policie mě tehdy našla, když už první ranní paprsky ošlehávaly stěny kuchyně, ve které jsem pořád, nepřetržitě seděla. S máminou hlavou v klíně a  asi s milionem vyroněných slz. Prodrala jsem se tolika výslechy, jedním soudem a několika tisícům rozhovorů, že si připadám jako celebrita. Samozřejmě v tom špatném smyslu. 

Naštěstí mě policie propustila kvůli nedostatku důkazů. Nůž a ta rudá tekutina, která už ráno to ráno zaschla a vytvořila na čepeli rudé mapky, nebyla mé mámy. Byla cizince. Netuším koho byla, ale mé mámy nebyla.

Policie případ nedořešila. Dá se říct, že se sem tam najde někdo, kdo se ptá po tom, co se tehdy doopravdy stalo, ale řekněme si rovnou, koho to doopravdy zajímá? Zdejší lidé jsou tak nafoukaní, že se ptají jen kvůli tomu, aby mohly být v televizi. 

 K cíli mi chybělo asi dvě sta metrů. Někteří by si mysleli, že školu přímo nesnáším. Ano, je to sice pravda, ale já mám svoji vysokou školu svým způsobem ráda. Je to jediné útočiště, kde můžu předstírat, že jsem někdo jiný. A nemyslet na moji odpornou, nezodpovězenou minulost. Ani si nevšimnu že ke mně přicupitá April. Moje kamarádka. Vlastně jediná kamarádka.

  „Čau, Mar!" bafne na mě s úsměvem, který většinou znamená, že mi přináší zprávu čerstvých, školních drbů. Čekám že z ní zase vypadne něco stylu, že legendární školní blbeček Miles vykoupal ve školním bazénu v obleku našeho maskota, nebo, že třídní fiflena Jessie schválně při tělocviku omdlela a přestala dýchat, jen aby jí pan Derkmann - náš tělocvikář - dával dýchaní z úst do úst.

Kráva. Pomyslím si a snažím se to k Jessie vyslat telepaticky a doufám že to slyší. 

„Miles tě chce pozvat na školní ples, doufám že půjdeš Mar, co by za to dala jiná" uchechtne se a já vím, že slovem jiná, myslela právě a jedině sebe. 

 „April, vždyť víš co si o něm myslím, nemůžu se s ním natřásat na školním plese, bez toho, abych měla nutkání ho každou chvíli kopnout do -" radši se odmlčím, protože na mě jen ublíženě zírá.

Zbytek cesty jsme potichu. Vítr se o trochu zvedne. Koruny stromů, všude na okolo šustí. Jako by zpívali vlastní píseň, které já nerozumím.Snažím se nemyslet na to, že mě ten idiot pozval na ples. Navíc, v tančení připomínám spíše poleno, kterému jste daly šaty. Vůbec to neumím. Navíc cítím, že tam jít nemůžu, na to abych tančila s jiným klukem, mi až příliš chybí Charles. Cítím jako by mi polovička chyběla. Charles. V hlavě znenadání přistane jedna z posledních chvílí na stromě.

Sledujeme společně první příliv, v novém měsíci. Stal se z toho náš zvyk.

Charles mě chytí za ruku,  se slovy:

„Víš Mar, budu znít možná jako bych se něčím střelil do hlavy, ale myslím že chci aby sis něco zapamatovala." obrátil se na mně. 

Pohleděla jsem mu hluboko do jeho smaragdových očí. Byla to tak dramatická a zároveň trapná chvíle, až jsem se musela rozchechtat. Tváří mu proletěl škodolibý výraz, ale v mžiku byl pryč. Byl tu opět ten vážný Charles, který mě mátl. 

„Přílivy jsou jako já a ty Mar, vždycky se vrací, tam a zase zpátky. Chci tím říct, že k sobě vždycky najdeme cestu zpátky."  

April mě zasypává nadávkami na můj účet. Myslím že slyším něco jako, jak můžu být tak blbá a nejít  s Milesem na ples, nebo proč jí vůbec neposlouchám, ale já se v tu chvíli soustředila jen na tu vzpomínku.

Ach, Chare. Kéž by si mi tehdy nelhal. Možná bys tu teď byl.  A to byla ta poslední myšlenka, před vstupem do budovy, kde jsem byla odhodlaná nasadit prvotřídní přetvářku a přežít dnešní den. V myšlenkách, stále utíkajících k mámě a Charlesovi. A věci, kterou nestačil doříct. Nejspíše se to nikdy nedozvím. 

******************************************************

Ahoj! Ano, jsem to zase já. Nakonec jsem stihla napsat ještě jednu část. :) Doufám že nebyla moc nudná a dlouhá. Kdyby se vám něco nelíbilo, napište mi to a já to příště napravím. :) Děkuji moc za všechny přečtení. I 20+ přečtení za skoro 1 den je pro mně potěšující událost ;D ..Další kapitolu vydám možná o víkendu, uvidíme, podle času. :) 

♥