Příliv

9. Bolestivé zjištění

Zarudlé oči jsem nemohla odtrhnout od obsahu šuplíku. Válely se v něm staré spisy, potrhané poznámky z kalendáře, ale ty mě netrápily. Zajímaly mě fotky, které se zde nacházely. Koukající na ten obsah jsem si zopakovala asi stokrát: proč jsem nedávala víc pozor?

Byla jsem na nich já s Charem, jak sedíme na stromě nebo na novoročním festivalu, který se konal minulý rok. Fotky, které se opakovaly, ale přitom stejné nebyly. Jako by nás někdo špehoval. Na jedné fotce, jsem byla s Charlesem na pláži a sedící mu na jeho zádech. To jsem se ještě dokázala smát. Na další fotografii postřehnu v rohu malý záblesk rudé barvy, která mě ty roky ve snech nepřetržitě pronásledovala. Bloumám nad tím, ale probudí mě další vlna faktů, které jsem přehlédla.

Vrhlo se na mě cosi, čemu jsem samotná nedokázala uvěřit. To je přeci nemožné. Vždyť on zmizel. Doslova se vypařil mě před očima. Nemůže se tu najednou tak- Nemohla jsem srozumitelně nakládat se svými myšlenkami, ale dobře jsem věděla, že se na mě valí cosi obrovského.

Ale v tu ránu, jsem si to vše spojila dohromady. Všechny střípky se náhle spojily do jednoho velkého obrazu. Zelené oči, bledá, ale přesto krásná kůže. Úšklebek, které se neznámému vytvořil na rtech na vrcholku majáku. Doslova jsem cítila, jak mi srdce puklo už přinejmenším po třetí, za těch pět let. Doufala jsem, že už ten pocit nikdy neucítím, ale stalo se. 

Prudká bolest se mnou cloumala. Měl to dokonale vymyšlené. Celou tu dobu si se mnou zahrával. Ale proč?  Vrtalo mi hlavou, když jsem při návalu závratě poklekla koleny na tvrdou, studenou zem místnosti. Nic jiného mě v tu chvíli netrápilo.

Nedokázala jsem pochopit, proč to měl Charles zapotřebí. Potom jsem už jen zoufale propukla ve vzlykavý pláč. Nevěděla jsem jestli pláču radostí, nebo vztekem.

Charles

Bolestivě mi škubne  v prstech, když se snažím s batohu vyprostit klíčky od půjčeného auta. Zrovna otevřu dvířka, abych jí donesl další láhev vody, když za sebou uslyším pronikavý pláč. Prudce sebou trhnu. Otočím se kolem své osy a zamířím potichu k rozbořené místnosti uprostřed ničeho. Tam, kam jsem jí vzal, abych ji řekl pravdu. Po cestě mě trápí hlodavý strach, z toho, že Mar zjistila, kdo doopravdy "Matt" je. Vzlyky ustanou, když se kouknu za roh vstupními dveřmi. 

Mé obavy se mi okamžitě potvrdí. Je pozdě. Měl jsem v plánu jí to oznámit v autě, kde není možnost úniku. Leda-že jste sebevrah. Strhl jsem ze sebe paruku, kterou jsem si sehnal minulý týden. Čočky jsem se neobtěžoval sundat, nemělo by to tu nejmenší cenu. Poznala mě. 

Nejradši bych se jí vrhl kolem krku a vše jí vysvětlil. Všechno jí pověděl, ale nejsem si jistý, jestli je vhodná chvíle. Udělám jeden šouravý krok dopředu a ona mě uslyší.  Trhne sebou a upře na mě pohled červenýma napuchlýma očima. I přesto je to pořád ona. Ta Mar co mi tak moc schází. Takhle jsem si naše setkání po tom všem nepředstavoval. Ale co jsem vlastně čekal? Zoufale pohlédnu dolů, na špičky mých bot.

Drží v ruce svazek fotek. Samozřejmě. Takhle to musela zjistit. Nejspíš nejsem moc dobrý v skrývání své identity. Jsem přímo příšerný. Udělám pár dalších kroků směrem k ní. Z ničeho nic fotky pustí. Klopýtne směrem ke mě a když stojíme tváří v tvář, vztáhne směrem ke mě ruku. 

Ulevilo se mi. Při představě, že mě Mar obejme nebo pohladí, mi spadne kámen ze srdce. Možná mi odpustí, nalhávám si, když v tom mi vlepí takovou facku, až neudržím rovnováhu a spadnu na zem. Opřu se o stůl, zvednu se na nohy a rukou si promnu zčervenalé místo na mé tváři. Beru to jako razítko na potvrzení toho, že mi to neodpustí nikdy. Jak by také mohla? Ale je toho tolik, co musí vědět, ale já nemám možnost jí to říct, protože si  uvědomí, že se mnou nechce už mít nic společného a rázem se vypaří pryč z místnosti.

Prach z podlahy se při jejím úprku zvířil. Malé zrníčka prachu se v sluneční záři, která sem proniká skrze okno, třpytí a tancují mi u obličeje. Jako by se mi vysmívaly. Zasloužím si to. Tohle jsem ji neměl udělat, ale chtěl jsem jí jen chránit. A to dodržím. Ten šílenec jí nesmí dostat. Zabráním mu v tom klidně i vlastním tělem. 

Vzpamatuji se a chvíli uvažuji, jestli se za ní mám vydat nebo ne. Historie by se opakovala. Před pár dny, jsem utíkal já před ní. Nechtěl jsem znova hrát tu hru na honěnou. Ne s ní. Už jí nechci lhát. Už chci jen jedno: říct jí všechno. Nikdy jsem pro ni nechtěl, aby tolik let žila v samé lži. 

Otočím se, popadnu židli a třísknu s ní o zeď. Celá se poláme a připomíná hromádku dříví na podpal. To mi nestačí a já vzteky bez sebe popadnu i stůl a provedu mu to samé. S tlumeným prasknutím se roztříští a dopadne metr od hromádky, která před minutou bývala židlí.  Zvědavost mě přinutí, abych vyšel ven a začal jí hledat. Venku je stále teplo, dusno a svítí slunce. Měl bych jí najít dřív, než bude pozdě. Možná je pořád mimo, může udělat cokoliv. 

Bezmyšlenkově běžím k místu, kde jsem nechal své auto. Se sklopenou hlavou se snažím nahmatat páčku, abych ho otevřel. Naprázdno. Zkusím to znova. Opět naprázdno. Uvědomím si, že já idiot nechal otevřené dveře i s klíči uvnitř. Vztekem kopnu do nejbližší popelnice, až se prudce sesype na zem. Auto zmizelo a s ním i Mar. Přistihnu se, jak se modlím, aby tohle nebylo naposledy, co jsem jí viděl.

**************************************************

Ahoj! Tak jsem po týdnu zase zpátky i s další, poměrně krátkou kapitolou. Ano, je kratší než ostatní, ale snažila jsem se dohnat tu mezeru, která tu po mě ten týden zbyla :D 

Doufám, že se vám alespoň trošku líbila, a další se budu snažit vydat co nejdříve :) Moc vám děkuji za skoro 250 přečtení této povídky :)  Je to pro mě opravdu potěšující. 

♥