Příliv

16. Beznaděj

Dny běží. April se nevrací. Policie příčinu vraždy neznámé dívky označila za uškrcení, ale pachatele nedostihly. O tom, že jsem ho viděla v lese, jsem jim neřekla. Nechci si zadělávat na zbytečné problémy. Mám jich už příliš. 

Přísahala jsem si, že tomu všemu přijdu na kloub. Ale pravda je taková, že jen sedím beznadějně v pokoji, venku stále lije jako z konve a já nemám nejmenší potuchy, kde mám začít pátrat. Jsem na celé sama. Charles mě z neznámého důvodu ignoruje a vyhýbá se mi. Táta se vrátil včera, ale tomu jsem též ukradená. Jak jinak. 

Zabořím hlavu do dlaní a unaveně vzdechnu. Absolutně nevím, jak mám pokračovat dál. Nemám žádné stopy, žádný záchytný bod, od kterého se mohu odrazit. 

Déšť bubnuje na okap za mým oknem. Zahledím se na ty kapky, které s mlaskáním dopadají na kovový povrch. V tu chvíli mě napadají nejrůznější scénáře, co se mohlo stát April. Možná je jako ta kapka. Byla tu, odešla, padala a rozprskla se. A zmizela. Možná je mrtvá. Nad tou představou pokárám sama sebe, při té myšlence se mi dělá mdlo.

Odvrátím pohled od okna a znova si promnu tváře studenými dlaněmi. Nevím co mám dělat. Nemůžu se hnout dál. 

„Mar!! Večeře!" zavolá táta z kuchyně. Je to neobvyklé. Večeře většinou dělám já, a to jen při zvláštních příležitostech. Nijak nad tím nepřemýšlím, jelikož hlady mi už kručí v břichu. Seskočím s postele a vydám se dolů, schody doslova přeskakuji.

Posadím se na jednu ze čtyř židlí, které máme posazené rovnoměrně u kulatého, kuchyňského stolu. Táta mi přinese špagety a posadí se naproti mě. 

„Jak ses měla? Teda...myslím zatímco jsem byl pryč." pokusí se usmát.

„Šlo to." odfrknu s nezájmem. 

Neví co říct, má odpověď ho nejspíše zaskočila. Mě to ale nevadí, jak on ke mě, tak já k němu. Vidličkou se v jídle jen tak šťourám. Rázem mě hlad přešel. Můj původní plán byl, vyhnout se jakékoliv konverzaci s otcem, ale jedna věc mě přeci jen zajímá. 

„Slyšel si o té vraždě v mojí škole a o té dívce, které se pohřešuje?" dávám pozor, aby se při té vzpomínce na mrtvolně bledé oči bledé dívky, nezlomil hlas. 

S plnou pusou a zachmuřeným výrazem na mě pohlédne. „Ano slyšel, den předtím jsem spal u Allana, tady ve městě. Nešlo si toho nevšimnout." 

Allan je pravděpodobně jeden z jeho opileckých kamarádíčků, s kterými tráví více času, než s vlastní dcerou. 

  „Myslíš, že policie toho parchanta chytí?" to je snad poprvé za poslední měsíce, co spolu vedeme konverzaci delší než dvě věty. Většinou to probíhá nějak takhle : Ahoj, jak se máš? Co škola? Dokonce jsme nikdy nemluvili ani o mámě. Vždy, když jsem o ní začala mluvit, změnil rychle téma. Onedlouho jsem to vzdala.Tentokrát mě však sužuje pocit zvědavosti.

„Nevím Mar, poldové mají co dělat, už vůbec jen s tím, aby uklidnily rodiče té pohřešované. Slyšel jsem, že ji naposled viděli v lese." bez zájmu přežvykuje jídlo.

Jsem na odchodu, ale při téhle větě jsem zbystřila.

„V lese? Kde přesně?" zeptám se potichu. Bojím se toho, co uslyším. 

„Jak to mám vědět?" škubne mu v obličeji, ale to rázem zmizí. Zase mám halucinace.

„Fajn, zeptám se jich sama!" naštvaně se otočím na místě a rázuji si to přímo do pokoje, kde popadnu kabelku, baterku a bundu.