Příliv

26. Příliv vzpomínek

Nevím co říct. Došly mi slova a rty mi nejsou schopny zformulovat jednotlivé slabiky slov. Civím na osobu přede mnou a v mžiku se začnu smát. Směju se, až popadám dech a přitom pláču. Slzy mi stékají po rozesmátých tvářích, plných ironie. Někdy jsou věci zdaleka jiné, než chceme aby byly. Cítím, jak se na mě žene mohutný příliv dlouho zakopaných a zapomenutých vzpomínek, kterému se nemohu nijak bránit. Moc dobře tuším, že brzy se mi vyplní všechny prázdné mezery mezi vzpomínkami, které mi doposud zůstaly zatajené. 

***

Hvězdy vrhají tajemné světlo na pěšinu, kde před chvílí zmizel Charles. Hvízdot mi stále zní v ušních bubíncích, které si ho přehrávají pořád dokola. Přede mnou se rozprostírá neznámé houští, které mě láká do svých spárů. Strom, vrhající stín na písek pod ním, strašidelně skřípe pokaždé, když zafouká jemný vánek. Bojím se, ale vím, že musím. Musím zjistit co se děje. Nemůžu ho jen tak nechat se vypařit. Adrenalin mi doslova čiší z těla.

Udělám pár kroků blíže ke křoví a posvítím tam improvizovanou baterkou, vycházející z mobilu. Nadechnu se a vkročím do porostu, který mě okamžitě zahalí, jako temná přikrývka. Je tu větší tma, než jsem myslela. Husí kůže mi proudí po kůži sem a tam. Nutí mě se každou chvíli nepříjemně zavrtět, jako bych si měla servat kůži z těla. Zaposlouchám se, jestli náhodou Charlese neuslyším, ale je tu hrobové ticho. Dokonce i stromy, zpívající spolu s větrem, utichly. V krku se mi udělá velký, neodstranitelný knedlík. Snažím se šeptat jeho jméno v pravidelných intervalech a doufám, že mě zaslechne.

Žádná odpověď. Odpoví mi jen jedno malé zašustění. Vyjeknu a odskočím dozadu. Zatraceně. „Charlesi?" hlas se mi zadrhává, protože se snažím šeptat. Je v něm ale špetka naděje.

 Posvítím tam. Za malým, úzkým stromem na mě civí dvě malé očka jakéhosi ptáka. Temné peří se mu třpytí ve svitu měsíce. Zklamání mě zaplaví v celé své kráse. Vypadá tak nevinně, ale krásně. Chvíli tam jen postává, koukajíc na mě tázavým, tupým pohledem, kterým se mi vysmívá do obličeje. Zrovna po ruce nemám nic nebo nikoho, na kom bych si mohla momentální beznaděj vylít, a tak si dřepnu do bojového postoje a se zasyčením se vrhnu na svou bezbrannou ptačí kořist. 

„Tak kde je ty blbej ptáku?! Řekni mi, co se tu děje!" máchám kolem sebe rukama, až ho vyplaším a on odskočí dál ode mě. Připadám si jako blázen, takže se radši odhodlám k ústupu a pokračování hledání mého ztraceného nejlepšího přítele, místo abych se snažila dostat odpověď od stupidně vyhlížejícího zvířete. Než se otočím ještě si do nelidského společníka rýpnu.

„A nečum tak blbě." 

Viditelně se urazí, nahrbí zobák a se šustěním odletí. Pousměji se. Charles tu někde musí být. Určitě to je nějaký blbý vtip a on před chvílí, ztěžka zadržujíc hlasitý smích, sledoval mou konverzaci s tím zvířátkem. Hledám ale dál a přesunu se blíže k pobřeží. Nic ale nenalézám. Po několika pokusech o volání jeho jména mě začalo pekelně bolet v krku. Zkoušela jsem mu i volat, ale nezvedal to. Je to marné, takže se chystám na cestu domů. Možná dostane výčitky a objeví se. Přece to slíbil. Slíbil, že si k sobě vždycky najdeme cestu zpátky. 

Ve svitu pouliční lampy kráčím zpátky domů, kde na mě čeká spousta nadávek od mámy, kvůli stovce nepřijatých hovorů. Obvykle jí říkám kam jsem zmizela, ale dneska to bylo jiné. Táta se už podruhé vrátil domů opilý a já ji nechtěla zatěžovat ještě více. S rodiči mám dobrý a zároveň zvláštní vztah, který bych neměnila. Dávají mi volnost a ruku v ruce s tím, o mě mají i starost. Nikdy o ně nechci přijít. Jak jsem řekla, miluji svůj život, ale teď mi dokonalost toho kazí jediná skulinka, která nejde zacelit. Charles. Myšlenky mi neustále odbíhají k nejhorším scénářům toho, co se mu mohlo stát a kam zmizel. Na druhou stranu je právě teď možná doma a kouká na náš oblíbený seriál, nevědíc, že ho hledám. Což je minimálně hloupost.