Pokračování Dylan O'Brien.... is it dream? Ale v podstatě se to dá číst i bez toho, aniž by jste četli předchozí sérii .....
Sophii, Danie a i děti přátel jejích rodičů postupně dospívají a to přináší různé problémy. Jak je vyřeší? Dopadne vše tak j...
,,No tak Sophie!! Už musíme jet. Za chvíli tam máme být!" snaží se mě táta popohnat.
Jedeme na tu Meggiinu oslavu.
Quido by měl dovést vše co potřebujeme. Shodli jsme se na tom, že je bezpečnější to nechat u něj. Já nejsem ten nejspolehlivější člověk.
,,Jo jasně." sbíhám shody.
,,No koečně. Nechápu kde se v tobě bera tahle pomalost. Vždyť i mamka je rychlejší." odfrkne si Daniel. Načež mu přiletí pohlavek od vedle stojící mamky.
,,Za co?" vykřikne bratr.
++++++++
,,Hele Meggie, mám takové tajemství. Chtěla bych tiho říct. Ale museli by jsme spolu jít na zahradu." zašeptám Meggie u ucha. Je devět hodin a Quido odešel na ,,záchod" před pěti minutami.
Meggie kývne a zamíříme společně k velké prosklené stěně, kde se nachází dveře na zahradu s velkým bazénem.
Ten je však vypuštěný a všude se za třpytu měsíce leskne sníh.
Ve chvíli kdy procházíme dveřmy, nenápadně ostatním naznačím ať jdou taky.
Vyjdeme na terasu.
A v tu chvíli se začnou ozývat rány a oblohu začnou pokrývat blesky všech možných barev.
Obloha svítí jenom pro Meggi ale uchvácení jsou všichni.
Závěr je ale nejhezčí. Na nebi se objeví fialová desítka.
,,To jste připravili vy?" otočí se na mě.
Quido už k nám méří přes zahradu a Meggiíny oči se lesknou.
,,Jo.... Máš radost?" usměju se na ní.
,,Jasně že jo. Děkuju." vrhne se mi kolem krku.
,,Nezapomeň poděkovat i Quidovy." připomenují snažíc se ignorovat Stellu a Daniela jak se o něčem zase hádají. Už jsem si říkala že s níma něco je. Celý den na sebe ani nepromluvily.
,,Hej vy dva.... pokuste se být ještě chvíli v klidu." okřiknu je tiše, když mě Meggii vyměnila za Quida.
++++++++
,,Hele Dane.... co kdyby jsi nám představil to tvoje děvče?" navrhne taťka u společné nedělní snídaně.
Bratr se začne kuckat. A já ho hned následuji, ale z jiného důvodu.
On je jaksi zděšený zatím co já se můžu potrhat smchy.
Rodiče nás pozorují pohledy, jimiž nám dávají najevo, že pochybují o tom že jsme jejich děti.
Ani se jim nedivím.
,,Já si nemyslím že je to dobrý nápad." dostane ze sebe Dan,,Moc dlouho spolu nejsme.... a je to moc rychlí. Musím se zeptat jí a..."
,,Ale my se neptáme na to co si myslíš. Jednoduše nám jí během týdne představíš." setře ho mamka.
,,Proč já?" mumlá si bráška pod vousy-nevousy.
+++++++
,,Tati nechteli by jste nám konečně dovolit auto. Vždyť do teť nás sice vozil Quido ale vidíš že to není řešení na pořád. A mě nebaví vstávat o půl hodiny dřív, k vůli tomu že musíme jít pěšky." stěžuje si Daniel další ráno.
Táta si ho měří zkoumavým pohledem.
Sáhne do kapsi u kalhot.
Je na něm vidět jak nás chce napnout.
,,Fajn. Už jsem si říkal, kdy s ejedn z vás ozve. Takže tady...." podá nám nějaké klíčky, které jsem u nás nikdy neviděla. ,,Tady jsou klíče od vašeho nového auta. Máte jedno auto dohromady. Pro zatím."
Oba s bráchou mlčíme s udiveným výrazem, sledujeme ty klíče na stole.
Jsme první kdo se z toho tranzu probere. Hmátnu po klíčích.
,,Dneska řídím já." vyhrknu a běžím k sobě, pro batoh s učením.
Popadnu tašku, mobil, peněženku a vybíhám ven.
Tam na příjezdové cestě stojí snad to nejdokonalejší auto.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jeep? Vážně?" ozve se za mnou bratrovo otravný hlas.
,,Vždyť je dokonalej." hájjím své autíčko. Vím že ho máme dohromady, ale jak se zdá v Danielovi nezažehlo tolik lásky jako ve mě.
,,Ne Porshe je dokonalí." prohlásí, když si jde sednout.
,,Hele neměl by jsi tady Pumu urážet. Ona ti to oplatí." poučím ho.
,,Puma? Ty jsi už stihla pojmenovat NAŠE auto? Bez mé rady? A ke všemu tak příšerně...."vyjekne když oba sedíme na svém místě.
,,Hele, sice je naše dohromady. Ale tobě se nelíbí, jak jsi už řekl. Někdo ho rád má. A hodlám mu dát veškerou svou péči. Ke všemu.... jméno Puma ho docela vystihuje. " startuji.
