My dreams, love and family. -pomalé přidávání-

16.

Miluji ten pocit kdy stojím ve sprše a dopadají na mě kapičky téměř horké vody. 

Mám pak pocit že vše co se mi na tomto dni nelíbilo, odplouvá pryč. 

,,Sophie! Dělej! Taky se chci umejt." zabuší Daniel na dveře.

Jo, nevýhoda toho že máme společnou koupelnu. 

Rodiče pak mají svojí vedle ložnice a mi dva se musíme dělit o druhou.

,,No jo." zamručím, vypnu vodu a zabalím se do ručníku.

Když koupelnu definitivně opustím, padnu do postele jako podťatá.

+++++++

Ráno je to zase rutina. Vstát, připravit se, upravit se, snídaně, nasednout do auta a dojet ke škole.

A tam se snažím zvyknout na nový systém. Systém v němž jsou všichni šťastní, mají své drahé polovičky a mě si nevšímají. 

Quida jsem dneska potkala na chodbě, byl tak zaujatý Frigou že si mě ani nevšiml. Nepozdravil prostě nic.

S Mitzy a Lailou to je stejné.

Jediný člověk který mě úplně neignoruje je Daniel, ale i ten tu má Sarah.

Já jim nechci bránit v jejich růžových životech, to vůbec. Ale zároveň bych nechtěla, aby se ze mě pro jejich štěstí stal vzduch. 

+++++++++

Místo oběda,  který se zase nedal jíst, jdu do knihovny. Místnosti, která se pro mě stává čím dál tím víc oblíbená.

Jdu úplně do rohu. Sesunu se na zem opírajíc se zády o zeď. Z batohu vytáhnu Papírová města.

Do konce mi zbývá už jenom kousek.

Cesta autem byla zajímavá, teď už jenom doufám že Margo najdou a přemluví jí k návratu.

++++++++++

To si jako auto dělá srandu ne? Kdo ukončí knížku takhle, no? 

Tak takovéhle myšlenky mi běhaly v hlavě celý zbytek vyučování i dne. 

Vážně mám chuť najít toho chlapíka co to napsal a osobně dohlédnout na to že napíše pokračování. Ve kterém se VŠICHNI vrátí a budou žít šťastně až do smrti.

Z mého přemýšlení mě vytrhne zvonek, jenž mi oznamuje, že bych měla zamířit na další hodinu.

Ach jak já nesnáším školu.

Podle mě nás celý tenhle školní systém kazí a leze nám do soukromí.

Zabraná do myšlenek procházím chodbou. Nevnímám okolí a proto není divu že končím na zemi.

,,Nemůžeš dávat pozor kam šlapeš?" zapiští ten nejhorší hlas na této škole. 

Heyley Parkinson. Samokorunovaná královna školy. Černé rovné vlasy až po pás, který má obvod 0,001, vycpaný prsa, modré oči a tuna make-upu. 

Zvednu se ze země. Za ní stojí nějaké další slepice.

Když stojím před ní s ušklíbnutím si uvědomím že jsem vyšší a to ona má podpatky.

,,Hele myslím že ta chodba je dost široká, ty jsi se mi taky mohla vyhnout. Nemusí to být vždycky ostatní, co ti budou uhýbat." protočím očí s úmyslem jí obejít a konečně dorazit do třídy.

,,Ne tak rychle O'Brienová!" chytneme za ruku takovým způsobem, že se mi ty její umělí nehty zaryjí snad až do krve. 

,,Co chceš?" prsknu na ní.

Kolem se začíná tvořit dav lidí, jenž jsou zvědaví ale nijak nezasáhnou. 

,,Co asi? Tvůj brácha a kámoš byli jedni z nejhezčích a zároveň volných kluků na škole. A neboť na téhle škole se prostě nic neutají, zejména přede mnou, tak vím jakou jsi v tom měla všem roli ty. Jeden z nich měl být můj. A kvůli tobě to nepůjde. Takže od teď ti udělám z života peklo."zasyčí tak že to vážně slyším jenom já.

,,A ty myslíš že se tě bojím?" vysměji se jí.

,,Měla by jsi." její stisk ještě zesílí. Začínám mít pocit, že mi po ruce stékají teplé pramínky krve.

Kouknu se a ono vážně. To si ty paznehty brousí či co?

Zvednu pohled zpět k jejím očím, párkrát jí v myslí zavraždím, kopnu jí do kotníku a má ruka je konečně volná.

,,Ty krávo!!! Co si to dovoluješ? Teď budu muset na ošetřovnu!" zaječí Hayley. 

Ještě jednou zakoulím očima a prorazím si cestu davem.

Takže..... tuhle kapitolu připravuji snad čtyři dny. A VŮBEC  s ní nejsem spokojená. Ale víc ze sebe nevycucnu!! Stejně mi to ale příjde jako samí bla bla bla bla bla.... HOVNO!!! A jako by to nestačilo je mi dost zle!!! Nesnáším takovéhle aprílové počasí!!!

No nic.... konec keců. Nebo ještě začnu zpívat- a to nechcete zažít..... teda né že by jste mě mohli slyšet :D