Sedím doma na posteli a pořád si přemítám co se stalo... Můžu za to já? Všichni mě ujišťují že ne ale já jim tak nějak nemůžu uvěřit. Sice už uplynul víc jak týden od pohřbu mé mladší sestry Ley ale smutek na mně doléhá každným dnem víc a víc.Můj pokoj, o kterým jsem se dělila se svou sestrou, dřív pro mě tak útulný mi teď připadá přímo děsný.
Připomíná mi totiž mou mrtvou sestru.
◽◾◽◾◽ ,,Jennifer" vytrhne mě moje matka z mých ne zrovna pěkných myšlenek. ,,Ukliď-si-ten-pokoj" zdůrazňuje svá slova jako bych ji neslyšela. ,,Prosím, řekni mi jak můžeš být tak v klidu, když ti umřela sotva před týdnem dcera?" odpovídám tichým hlasem. Sedím na svojí posteli s rukama omotanýma kolem polštáře. Nemůžu uklízet, vlastně nemůžu nic dělat. Všechno mi připomíná Leu, mojí mladší sestru. Mamka se na mě podívá tvrdým pohledem. ,,Vím že tě to trápí, ale nemysli si že mě ne. Každý den nějak prožiju ale věř mi, práce ti pomůže." Zabodnu do ní svoje oči. ,,Já nemůžu" křičím ,,prostě nemůžu." mezitím už vstávám. Vystrčím mamku z pokoje a bouchnu dveřma.
Nemám na to všechno sílu.
Tatokapitolahodněkrátkáaledalšíbudoudelší.
Děkujemezapřečteníakomentáře... ;*
Jennifer
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
