Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

10. kapitola - Problém

Černovlasý Nebelvír tu noc nemohl pořádně usnout. Ležel na posteli, vyčerpaný Draco mu sladce spal na hrudi a on jej jemně objímal, jako by se snad blonďák pod jeho dotekem mohl rozpadnout. Zároveň měl pocit, že mu brzy vybouchne hlava nad návalem nových myšlenek, které mu v ní poletovaly. Nejraději by vstal a začal svou hlavou tlouct o zeď, protože nyní mu jeho nápad přišel absolutně pošetilý. Čím víc nad ním přemýšlel, tím více si jej vyčítal. Udělal chybu, obrovskou chybu. Neměl Dracovi nikdy nic takového navrhnout. Byl hloupý. Co si vlastně myslel? Zítra jej Draco zabije. Určitě. To bude jeho trest.

Jako část svého trestu bral ale také i svůj vlastní problém v kalhotách. Nebyl sice tak razantní jako před chvílí, kdy se vlastně dobrovolně díval na uspokojujícího se blonďáka, ale stále přetrvával. Důvod byl prostý. Nebelvír totiž nedokázal ze své hlavy vyhnat onen velmi vzrušující obrázek, kdy se Draco dotýkal sám sebe a v neposlední řadě nemohl vypudit ze svých myšlenek okamžik, kdy se blonďák s táhlým vzdychnutím a prohnutými zády udělal do svého spodního prádla.

Kdykoliv Harry zavřel oči v pokusu o usnutí, vždy se mu tato chvíle vrátila. Draco je krásný, nádherný, vlastně ne, on je přímo okouzlující, a i to je možná slabé slovo. Tak sladký a nevinný, a přitom tak arogantní a egoistický. Ale byl sexy. Jak jinak nazvat tu krásnou tvář stáhnutou do slastné grimasy, zarudlé rty od neustálého kousání, rozkoší přivřené oči vtažené do vlastního světa a vlasy rozčepýřené od trhaných dotyků s polštářem? Krásné tělo a dokonalou bledou alabastrovou pokožku, prsní svaly s od vzrušení vystouplými bradavkami a hlavně vědomí toho, že jste si naprosto jisti tím, co dělají dlouhé štíhlé a hbité prsty v intimních partiích? Představa toho, čeho se dotýkají? Neexistuje pro to jiné slovo než hříšné sexy.

Harry ani nevěděl, zdali si Draco svou krásu uvědomuje. Ale měl by, protože byl opravdu nadpozemským stvořením. Nebelvír se lehce zavrtěl a snažil se nemyslet na blonďáka, který byl rozvalený na jeho hrudi. Když na tuto skutečnost upřel svou pozornost, byl schopen cítit i Dracovy lehké výdechy vzduchu, který jej šimral u klíční kosti, přesně tam, kde mu tričko sklouzávalo z ramene a odhalovalo Harryho lehce opálenou pokožku.

Se zamručením se ještě jednou zavrtěl a postupně se mu podařilo zahnat všechny vlezlé myšlenky do kouta a konečně propadnout spánku, který – jak aspoň doufal – bude bezesný a nebude mu jen ztěžovat jeho nynější situaci případnou ranní mokrostí v kalhotách.

***

Když se blonďatý ráno probudil, bylo ještě velmi brzo. Ležel polonahý na posteli vedle nenáviděného Nebelvíra a vypadalo to, že jej někdy během spaní Harry objímal kolem ramen. Zpočátku mu nedocházelo nic z toho, co se včera stalo, ale jakmile se mu během několika málo vteřin vše vrátilo, měl pocit, že si najde nejbližší skálu a skočí z ní dolů.

Jeho mozek vystrašeně zpracovával nové informace a on si rukou trhal vlasy. Do očí se mu hnaly slzy ponížení, vzteku a ztracené hrdosti. Nechápal, jak mohl něco takového dopustit. V duchu děkoval za Potterovu duchapřítomnost a sebeovládání. Kdyby je neměl, nejspíš by Draco zašel ještě dál. A to by bylo zlé. Možná, že v danou chvíli by mu to tak nepřišlo, ale s odstupem času – kupříkladu dnes ráno – by si asi musel stoupnout před zrcadlo a sám na sebe dobrovolně uvalit kedavru.

Začínal se obávat dalších dní. A toho, jakých blbostí se dopustí. Vždyť to, co se včera stalo, nemělo daleko od něčeho mnohem důvěrnějšího. Něčeho, co by bylo i pro něho samotného nové a nevyzkoušené, a tudíž také dost možná s Potterem dosti trapné. Navíc, i přes svou povahu, měl Draco několik zásad, jež nechtěl porušit. Ačkoliv existovali lidé, před kterými by to v životě nepřiznal, zakládal si na sexu jakožto na jednom z nejvyšších důkazů lásky. Nepatřil k těm, kteří by tento odvěký tanec brali jako povyražení. Ne. On chtěl tyto intimní chvíle sdílet jen s osobou, kterou by miloval.

Uvědomoval si, jak je ono poslední slovo hloupé vzhledem k jeho příjmení. Otec mu již několik let tvrdě vštěpoval do hlavy, že u Malfoyů jde láska vždy stranou. A co víc, pokud se Malfoy zamiluje, není hoden nosit své příjmení. Malfoy by nikdy neměl ani znát opravdový význam onoho slova. Ale přesto všechno... Draco doufal, že aspoň jedna věc z Brumbálových pošetilých projevů bude pravdivá. Doufal a snažil se věřit v to, že láska překoná vše. I smrt.

Zbaběle se zvedl z postele a rychle se oblékl. Nebyl připravený Nebelvírovi čelit. Navíc mu bylo dobře a cítil se o poznání lépe než včera, což znamenalo, že Pottera ani nepotřebuje. Takže ničemu nebude vadit, když se nyní vypaří. Nebo si to aspoň myslel. Ve skutečnosti však jen utíkal před střetnutím s probuzeným Harrym a celkově před situací, ze které větřil problém - jako typický Zmijozel.

***

Mladík s čokoládovou pletí zaraženě seděl v jednom z křesel zmijozelské společenské místnosti a rukou si podpíral hlavu. Přemýšlel o včerejší hádce s Pansy. Nemohl si pomoct, ale neustále mu na mysl chodily myšlenky na to, že to přehnal. Možná by jí měl projevit více pochopení a podpory. Třeba tím, že tu pro ni bude a pomůže jí přečkat její momentální období, třeba si tak pomůže a ona mu začne jeho city opětovat.

Z přemýšlení jej vytrhl slabý zvuk šouravých kroků. Zvědavě zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti. Když spatřil svého blonďatého kamaráda, jak se jako tělo bez duše plahočí k jednomu z dalších křesel, zmateně zamrkal. „Stalo se něco?"

Draco sebou praštil do křesla a schoval obličej v dlaních. „Jsem naprostej idiot," zamumlal, že mu téměř nebylo nerozumět.

„Co? Proč?" napřímil se v sedě Blaise.

Blonďák na něj koukl skrz roztažené prsty na rukou, a pak si dlaně oddělal ze svého obličeje. „Včera... já... udělal jsem před ním totální pitomost," zoufale zavyl a opět si skryl tvář.

„Co?" lehce se zasmál Blaise. „Počkej!" vykřikl znenadání a zvědavě se předklonil. „Ty ses s ním vyspal?" Na tváři měl úsměv od ucha k uchu.

„Co? Ne!" zděsil se Draco. „U Salazara, jen to ne..."

„Tak co?" vyptával se druhý mladík dál.

„Nic, já jen..." blonďák se zarazil, když si všiml hloučku mladších spolužáků, kteří se vyrojili z uličky vedoucí k ložnicím. Zmijozel se začal probouzet, a tak společenská místnost přestávala být bezpečným místem k povídání.

„Nic. Neřeš to," prohodil Draco a byl rád, že se nepodřekl. „Jdu si dát sprchu. Potřebuji se odreagovat," zamumlal a protáhl se kolem druhého křesla.

„Počkej!" zavolal za ním Blaise. „Na to máš snad Pottera, ne?" zasmál se a Draco mu bez jediného otočení se zpět ukázal přes rameno neslušné gesto.

Jak dlouho se Dracovi podaří vyhýbat se rozhovoru s Harrym na téma včerejšího večeru, co myslíte? Baví mě sledovat, jak nad příběhem přemýšlíte a snažíte se uhádnout pokračování. A jsem moc ráda, že vás zase baví příběh číst. Děkuji vám! <3

Makkakonka