Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

46. kapitola - Zmatené srdce

„Tohle už není hrdinství, tohle je láska, Pottere..." Ta věta zněla v Harryho uších jako ozvěna ještě několikrát poté, co ji Draco vyslovil. Srdce mu vynechalo jeden úder, dech se mu na okamžik zadrhl v hrdle. Čas jako by se pro něj zastavil. Absolutně nevěděl, jak zareagovat a co říct. Ale ta jistota v Dracově hlase ho doháněla k šílenství. On neváhal, on nehádal, on věděl.

Šok ho donutil hluboce polknout. Má mu snad jeho slova potvrdit a tím se přiznat, nebo má vše popřít, a tak na jednu stranu ublížit sám sobě, ale na druhou...? Cítil, jak se mu zničehonic začal na zádech tvořit studený pot. Automaticky chtěl ihned oddělat ruce z Draca, protože mu nadále jejich objetí nepřipadalo správné, ale Zmijozel sám jeho počínání zastavil.

„Klid," uchechtl se, jako by si uvědomoval, jak moc Harryho rozhodil. Nebylo se čemu divit, nešlo necítit, jak se Nebelvír zarazil a ztuhl, když mu sdělil své pohnutky. Svým způsobem byl na sebe pyšný. Povedlo se mu Pottera vyvést z míry, bod pro něj! Jakmile Harry začal odtahovat své ruce z jeho břicha, Draco sám zachytil jeho paži do své a nedovolil mu, aby se odtáhl.

„Nemusíš na to nic říkat. Jen chci, abys věděl, že to vím. A taky poukazuji na to, že nám to trochu komplikuje celou záležitost."

„Ehm," odkašlal si Harry, doufaje, že mu to snad pomůže přijít na to, co říct, ale spletl se. Stále jej nenapadalo nic vhodného, co by nyní mohl pronést. „Já..."

Draco se k němu s tichým smíchem celý natočil a zblízka mu pohlédl do tváře. Jeho ruce stále přidržoval na svém těle, kdyby Pottera až náhodou znovu napadlo je chtít oddělat. „Měl jsi vůbec v plánu mi to někdy říct?"

„Já... asi... ne? Sám nevím," zamumlal Harry. Nejraději by teď schoval hlavu pod polštář a nevytahoval ji pěkně dlouho. Třeba do té doby, dokud na Draca nepřestane působit lektvar, a oni budou moci konečně zapomenout na tohle všechno. Druhá část však chtěla, aby do světa vykřičel své pocity a Dracovi je stvrdil jedním dlouhým láskyplným polibkem.

„Pak by ses ale přece nikdy nedozvěděl, jestli by se z nešťastné zamilovanosti nemohla stát reálná láska, ne?" chytře namítl Zmijozel a pečlivě sledoval pocity, které se Harrymu zračily ve tváři. Zatím mohl uznat, že převažovalo zmatení a šok, což jej samotného nutilo se v duchu smát, ale kvůli Nebelvírovi se snažil udržet si aspoň trochu vážnou tvář. Kdo ví, jak by jeho smích pochopil.

Pravdou bylo, že ani sám Draco si nebyl úplně jistý tím, co od této chvíle očekává. Když mu včera začalo vše zapadat dohromady a v průběhu hodin tomu přišel na kloub a vyvodil si tento závěr, zasáhlo ho to. Nejen samotné poznání, ale také mu nová skutečnost umožnila jinak pohlížet na události posledních dní. Byl zmatený sám sebou, protože když mu vše došlo, nebyl naštvaný, dotčený, ani uražený. On byl rád, cítil se polichocený a výjimečně.

Nutilo ho to přehodnotit svůj vlastní postoj k Potterovi. A co ho zaráželo nejvíc, nakonec skončil u přemýšlení nad tím, zdali by mu náhodou neměl dát šanci. Za těch několik dní měl možnost jej poznat více a blíže. A byl mile překvapen. Myslel si, že by Potter snad mohl být i panovačný a sobecký, ale on mu ukázal, že má dobré srdce a nejraději by se pro něj rozkrájel. Až v tuto chvíli začínalo Dracovi docházet, co vše pro něj Harry dělal.

Ten kluk byl milý, lidé k němu vzhlíželi a fakt, že se už od narození mu bylo předurčeno být celebritou, člověkem, kterého bude znát celý kouzelnický svět... Kdyby to Draco nevěděl, ani by do něj neřekl, že něco takového leží na jeho bedrech. Nebylo to stejné jako u něj. On měl být následníkem, pokračovatelem v rodové linii jedné ze starých kouzelnických vážených rodin, ale Potter... Dracovi postupně docházelo, že jsou si oba mnohem více podobní, než by do nich kdykoliv kdo řekl.

„Nemá cenu ptát se na něco, k čemu člověk odpověď zná," tiše hlesl Harry a pevně stiskl víčka k sobě, aby jej náhodou nezradily jeho vlastní pocity a on tu neuronil jednu nebo dvě slzy. To nechtěl. Už dávno se zařekl, že kvůli Dracovi brečet nebude. Občas jej chytly zápaly bojechtivosti. Chtěl vyrazit do boje s osudem a nějak na Draca zapůsobit, aby si jej všiml, ale tohle mu nikdy nevydrželo dlouho. V tomhle ne.

„Možná bys to měl zkusit. Za zkoušku nikdy nic nedáš," pokrčil Draco rameny. Tvářil se, že nahlíží na celou situaci s nadhledem, ale uvnitř něj se vše svíralo a zase rozpínalo, jak očekávání zachvátilo jeho myšlenky a touha jeho srdce. Chce si udělat jasno sám v sobě. Během několik posledních dní se díky Potterově přítomnosti měnil. Cítil to. Jako by uvnitř něj něco roztávalo a dávalo to celému světu druhou šanci. Byl si stoprocentně jistý, že je to Potterova práce, to on na něj takto působí. Problém byl v tom, že se mu těžko rozeznávalo, co sám cítí. Určitě už Pottera nenávidí, svým způsobem ho má vlastně rád, hodně rád. Ale je v tom ta pověstná láska?

Nikdy pořádnou lásku nezažil. Nikdy nemiloval žádnou dívku, a už vůbec ne chlapce natolik, aby mohl v klidu s jistotou pronášet, že lásku poznal a ví, jak vypadá. Vždyť ani pořádně neznal rodičovskou lásku. Otec v něm neviděl nic jiného než nutnost, kterou je třeba si pořídit a jeho matka... oproti otci se k němu vždy chovala laskavěji, věděl, že jej má ráda, ale milovala ho? Měl pocit, že jeho otec v ní všechny sklony k vyznávání mateřské lásky zazdil několik dní po jeho narození, takže  mohl jen hádat, zdali v matce aspoň nějaké zrnko lásky zůstalo.

Harry se celý napnul a opět se pokusil povolit sevření kolem Draca, ale Zmijozel jej pevně držel na místě až takovou silou, že zaryl své nehty skrze košili do jeho ruky. „Tak se zeptej..." procedil neslyšně skrze zuby, jak moc byly jeho nervy napjaté. Tak moc chtěl uklidnit ten šílený zmatek, co v pociťoval, avšak Harry jeho tiché mumlání zaslechl.

„Na co se tě mám zeptat?" zajímal se Nebelvír jednak nechápavě a zmateně, jednak trochu podrážděně.

„Já nevím," hlesl Draco s potlačovanou hysterií v hlase, tak moc jej jeho vlastní pocity ničily, když je nechápal. „Na něco, co mi pomůže udělat si jasno v tom, jestli ti chci dát šanci, nebo ne," zašeptal, zatímco zarýval své nehty do hlouběji do Harryho ruky.

„Zvažuješ, že bys mi ji dal?" zorničky v zelených očích se překvapením rozšířily.

„Ano..." vydechl Draco, „ale už, u Salazara, řekni něco, co mi pomůže!" napůl vzkřikl neštěstím.

Harry vymanil jednu ruku z blonďákova sevření a její dlaň poté jemně přiložil na Zmijozelovo líčko. Zlehka ho pohladil po tváři a donutil jej otočit hlavu tak, aby měli obličeje jen kousek od sebe. Své oči zabodl do šedých zorniček, ve kterých se odrážela potlačovaná zoufalost přebitá očekáváním způsobeným Harryho gestem.

Nebelvír nejprve těkl pohledem k jeho úzkým růžovým rtům, než se k nim sklonil a zlehka je políbil. Pak se opět zadíval do Dracových očí. „Dal bys mi tu šanci a stal se mým klukem doopravdy?" 

Další díl za námi a já vás teď budu napínat, než se dozvíte, zdali Draco kývne, nebo ne. Co myslíte? Začne s Harrym chodit doopravdy? ;)

Makkakonka