Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

44. kapitola - Usmířeni?

„Tohle je tak ostudné a zkažené! Jak sis to mohl dovolit, Draco?"

„Už nejsi můj syn! Můj syn nemůže být buzna!"

„Jak sis to mohl dovolit, co?! Chceš přinést zkázu našemu rodu?!"

„Potěš mě aspoň něčím a řekni, že to nejsi ty, kdo dělá holku!"

„Vždycky jsi byl k ničemu! Kéž by ses nikdy nenarodil!"

„Jak dlouho už to trvá, ty budižkničemu?!"

„Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět, rozumíš?!"

„Jestli se tohle donese Pánovi..."

„Ty jeden podělanej spratku, jak vůbec můžeš být můj? Nevychoval jsem tě snad dobře?"

„Vždy všechno jen poděláš, nehodíš se k ničemu a teď ještě přijdeš s něčím takovým?!"

„Ty nejsi žádný Malfoy!"

„Můj otec se musí v hrobě obracet!"

„Vypadni! Vypadni a už se nikdy nevracej!"

„Jsi jen nevděčnej hajzl!"

„Máš vůbec potuchy, co by se stalo, kdyby se to profláklo?! Taková hanba!"

„Mám chuť tě seřezat jako malýho parchanta! Třeba by ti to ty choutky z hlavy vyhnalo!"

„Nezasloužíš si být Malfoy!"

„Draco!"

„Draco..."

„Draco, no tak! Prober se!"

„Draco! Něco se ti zdá! Je to jen sen! No tak!"

„Draco! Slyšíš mě?"

„Prosím, probuď se!"

Zmijozel se neklidně převaloval v posteli a občas ze sebe vydal nespokojené mručení. Mnohem častěji však jen nešťastně a zoufale kňučel. Díky tomu všemu probudil Harryho vedle sebe. Ten, když si uvědomil, co se s ním děje a že se mu pouze něco zdá, začal s ním třást a jemně cloumat, aby ukončil jeho utrpení a probudil ho, což se mu zrovna dvakrát dobře nedařilo.

Zrovna ve chvíli, kdy se Dracovi zdálo, jak se jeho otec napřahuje, aby mu vrazil facku, Harry se ze zoufalství rozhodl ke stejnému kroku. A jakmile Dracova tvář zahořela v obou případech zároveň, Zmijozel se s trhnutím probudil a chtěl se vyšvihnout do sedu.

„Draco!" vyjekl Harry a paží jej opět zarazil zpět do peřin. „Klid," řekl konejšivě. Dracův vytřeštěný pohled se setkal se starostlivýma zelenýma očima. „Klid, už je to dobré. Byl to jen sen..."

„Pottere?" vydechl napůl překvapeně, napůl s očividnou úlevou, když si uvědomil, kdo se to nad ním naklání. Zmoženě praštil hlavou do polštáře.

„Jak ti je?" zeptal se ho s obavami Harry.

Draco ironicky pozvedl obočí, což měla být dostatečná odpověď.

„Já... omlouvám se, že jsem tě tu nechal samotného," provinile sklopil hlavu Harry.

„Nestalo by se tak, kdyby mi neujely nervy. Můžu si za to sám. A pokud tu někdo někomu dluží omluvu, jsem to já. Neměl jsem nejmenší právo na tebe křičet." Na Harryho tváři se objevil potěšený úsměv. „Jsem rád, že se mi snažíš pomoc. I když mě tím neustále překvapuješ, ale... Je pro mě těžké tvou pomoc přijímat. Nejsem na ni zvyklý a zrovna od tebe si ji ani nezasloužím. Přesto... ti za ni děkuji."

Nebelvír slabě přikývl. Pak se na Draca zkoumavě podíval. „Pamatuješ si, co se stalo?"

Po Zmijozelově tváři přeběhla nechápavost následovaná znepokojením. Lehce se zamračil a kousl se rtu. Bylo na něm vidět, že přemýšlí. Chvíli dumal, než se najednou zatvářil vyděšeně. Harry si všiml, jak pod peřinou zavrtěl pánví, jako by se o něčem ujišťoval. Pak ji s obavami nadzvedl a urychleně spustil dolů, když zjistil, že je pod ní nahý. Vytřeštil na Harryho oči. „My jsme... to... tys..." hluboce polkl a tázavě se na Nebelvíra podíval.

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, co má Draco na mysli. „Ne!" vyhrkl, když viděl, jak moc nesvůj Draco je a s jakou zranitelností v očích na něj hledí. „Ne, nespali jsme spolu," snažil se ho ujistit.

„Ale ty... tys mi..." zakoktal se blonďák a znovu na krátký okamžik zadíval pod peřinu.

„Jo," zahanbeně se kousl Harry do rtu. Draco znovu viditelně polkl a vyjeveně se zadíval před sebe.

„Chtěl jsi po mně, abych se s tebou vyspal, ale odmítl jsem. Tohle byla náhrada."

„Huh..." vyrazil ze sebe dutě aristokrat a zčervenal.

„Nechtěl jsem, abychom se spolu vyspali. Chtěl jsi to jen kvůli tomu lektvaru a já... nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Pravděpodobně by sis to ani pořádně nepamatoval a kdo ví... asi bys toho i litoval. Je hodně těžké ti odolat, to mi věř, ale nedokázal bych to udělat s vědomím, že... že to tak ve skutečnosti nechceš. Nechci ti ublížit."

„Já... asi... děkuju?" nervózně se ošil Draco. Cítil se trapně a zároveň Harryho obdivoval za jeho vůli a sebeovládání. Nedokázal si představit někoho, kdo by udělal to stejné. Za to, že ho nyní nebolí zadek a že nepřišel o vzpomínku na svoje poprvé, vděčí právě jemu. Nechápal, jak to Harry mohl vydržet, když ho – podle toho, co před chvílí sám říkal – prosil o to, aby si ho vzal.

Harry se na něj vlídně usmál, pak ovšem zvážněl. „Nechceš mi říct, co se ti vlastně zdálo?"

„No já... asi bych ti měl něco říct," znejistěl Draco. „Včera, když si odešel... přemýšlel jsem. A no... rozhodl jsem se, že napíšu otci pravdu."

„To jsi včera zmiňoval, ale co jsi mu vlastně napsal?" otázal se Nebelvír a povzbudivě mu stiskl dlaň.

„Já, no, pravdu. O Pansy, lektvaru, o tom, s kým a proč nyní trávím čas. Nemůžu spoléhat na to, že se mu od Notta nic nedonese. Takhle bude znát fakta. O tom, že mi Nott přebral místo, jsem se raději nezmiňoval. To by nedopadlo dobře, ale... musím doufat, že mým slovům bude věřit. Taky jsem ho poprosil, aby se neangažoval." Odmlčel se.

„Zdálo se mi o tom, jak si přečetl ten dopis. Nějak se z něho dovtípil, že jsem gay. Nebo to tam možná bylo přímo napsané, já nevím, ale prostě... začal křičet. Nenáviděl mě za to." Draco prostě pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, ale Harry věděl, že je to jen přetvářka. Kdyby na tom blonďákovi doopravdy vůbec nezáleželo, neškubal by sebou tolik a nebyl by z toho tak zdrcený.

Beze slov si přitáhl Draca do náruče a pořádně ho zezadu objal, zanechávaje v jeho vlasech lehký polibek. „Dnes zruším trénink. Nebo na něj aspoň nepůjdu. Budu celé odpoledne s tebou, dobře?"

„Dobře," hlesl Draco. Vice se přitiskl  na Harryho hruď a hlavu si položil na jeho rameno. Vychutnával si příjemné sevření jeho paží okolo svého břicha. „Děkuju."

Tak a teď jim nezbývá nic jiného, než čekat na Luciusovu odpověď. ;D Doufám, že se část líbila. :)

Makkakonka