Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

50. kapitola - (Ne)přátelé?

„Tak fajn, už bychom snad mohli jít, ne?" zamumlala tiše Pansy, avšak neskrývala svou rozhořčenost v nabroušeném tónu. Svou školní brašnu si pohodila na ramenu a rty se jí stáhly do přísného výrazu. Nechápala, absolutně nechápala, proč po nich Draco chtěl, aby přilezli za těmi hňupy z Nebelvíru. I když v jednom z nejzazších koutků své mysli tušila. Potter - spojitost s Potterem. Určitě. Jednoznačně.

„Ale podívej se na ni," pohodil Blaise nenápadně rukou směrem k Hermioně a nakrčil nos. „Vraždí nás už pohledem!" procedil skrze zuby. Nemýlil se. Hnědovlasá nebelvírská čarodějka seděla na lavičce na nádvoří, po jedné straně vedle Rona, z druhé vedle Ginny. Ruce měla zkřížené v bojovém gestu na prsou a už z dálky se mračila jejich směrem od chvíle, kdy je spatřila vkročit na nádvoří. „Co kdybychom počkali až na Draca a pak..."

„Říkal, že máme jít za nimi, Blaisi! Sakra! Nebuď baba! Vždyť je to jen Grangerová," namíchle pravila Pansy. Úkosem pohlédla na svého přítele. „Tak podívej se. Taky se mi tam dvakrát nechce, protože vypadá absolutně mile už od pohledu," pravila ironicky, „ale je to Dracovo přání, jasný? Asi má nějakej důvod, proč to po nás chtěl. A vsadila bych se, že nebude dlouho trvat a bude tu i s Potterem. Tak se laskavě vzchop a hejbni kostrou. Ukaž Dracovi, že jsi kámoš."

Zabini vyklenul jedno obočí. Jeho pohled jasně říkal to myslíš vážně? „Nechápu, kde se v tobě bere ta odhodlanost," pohodil hlavou. „Ale fajn, jdeme. Ať to máme za sebou. Nebudeme se přeci bát Grangerový, že ne? I když by se z fleku hodila do těch mudlovskejch krimiseriálů jako vraždící psychopat. Ten pohled mluví za vše."

„Řekni to před ní a urve ti koule," uchechtla se Pansy. „Nebo jsi snad zapomněl, jak ve třetím ročníku praštila Draca?"

„Nezapomněl. A hádám, že zrzka jí v tom ráda pomůže, co?" Pansy pokývala hlavou na souhlas s vtipnou grimasou v obličeji. Naráz byla její ruka chycena v pevném stisku té Blaisovy. „No nic, tak jdem," zavelel Zmijozel a s Pansy po svém boku se vydal k čekající skupince tří Nebelvírů.

***

„Půjdeme tam postupně, nebo spolu?" zeptal se Draco Harryho po čas toho, co šli na nádvoří. Po celou cestu si neustále uhlazoval hábit, ovšem neuvědomoval si to. Ale Harry si jeho počínání všímal a tiše se smál jeho potlačované nervozitě. Stále mu připadalo zvláštní vidět Draca Malfoye nějakým způsobem rozhozeného. Díky všem těm dnům v jeho společnosti mohl nahlédnout pod jeho masku a spatřit jeho pravou povahu, a – mimo jiné – zamilovat se ještě více.

„Pokud ti to nevadí, myslím, že můžeme dorazit klidně spolu. Už takhle jdeme společně, tak proč na tom něco měnit?" s milým úsměvem se na Zmijozela obrátil černovlasý a snažil se jej svým pohledem a svou vyrovnaností uklidnit. Na blonďákově chování mu něco nesedělo. Chvilkami vypadal, jako by o něčem usilovně přemýšlel a z toho zase jako by chtěl na něco zapomenout. A ošíval se. Ale proč? Vždyť přece o nic nejde, ne? Merlinžel nemohl vidět do Dracovy mysli, aby zjistil, zač je toho loket.

Draco kývl hlavou a beze slova pokračoval dál. Zabočili za roh. Bok po boku procházeli chodbami směrem k nádvoří. Už jen poslední úsek, arkády a budou tam. „Divně koukají. Všichni," zamumlal, když na sobě ucítil pohled dalšího páru očí.

„A divíš se?" uchechtl se Harry. „Není zrovna obvyklé, abychom se tu spolu procházeli a nesnažili se při tom jeden druhého zabít, no ne?" Když se Draco uculil, naklonil se blíže k jeho uchu: „A teď si představ, jak budou zírat, až tě před nimi přede všemi políbím a ukážu jim, komu patříš."

„Ehm," nepohodlně si odkašlal Draco a rukou se strefil do boku černovlasého, aby mu tak naznačil, že si nepřeje nic jiného, než aby toho nechal. „Na to je ještě čas, Pottere."

„Samozřejmě, Malfoyi," pobaveně se zasmál Nebelvír a vyhověl Dracovu přání.

***

„Už jdou," sykla Pansy tiše a loktem dloubla Blaise do žeber. Její oči spočívaly na prapodivném a pro Bradavice zcela neobvyklém výjevu. Draco společně s Harrym se k nim právě vydávali šikmě přes nádvoří, zatímco se za nimi nenápadně otáčelo několik jejich spolužáků. Všichni věděli, že Potter a Malfoy jeden svorně pod boku druhého, to je něco zvláštního.

„Super! Támhle jsou!" promnul si Ron spokojeně ruce a široce se usmál. „Říkal jsem ti, že přijdou oba," prohodil pak chytře k Hermioně. Ta se zatvářila dotčeně a naštvaně zároveň, ruce nechávala stále založené na hrudi a přicházející dvojici propalovala nepříjemným pohledem. Ginny se na rozdíl od ní naklonila hlavu mírně na stranu a zvědavě si oba prohlížela. Pořádně nechápala, o co tu jde. Nejprve si to k nim nakráčeli Zabini a Parkinsonová, a teď se k nim blížil i Harry v doprovodu Malfoye. Znenadání pocítila mírné bodnutí u žaludku, aniž by sama chápala, proč a jak se tam vzalo.

„Zvedejte se. Půjdeme někam, kde je míň lidí," bylo první, co jim všem Harry řekl, či spíše poručil. Draco kývl hlavou na Blaise s Pansy, aby i oni učinili tak, jak Nebelvír řekl. A poté, co se všichni s různou ochotou zvedli, vedl je Harry jedno se odlehlých míst, kam téměř nikdo nechodil, a kde budou mít s Dracem na veškerá vysvětlení potřebný klid.

„Hermi, prosím," tiše okřikl dívku, když mu při přesunu neustále pohledem vypalovala díru do zad. Možná, že mu slíbila, že se Draca pokusí tolerovat, ale rozhodně nic neříkala o tom, že bude dobrovolně trávit čas v jeho přítomnosti! „Je to nepříjemné..." tón Harryho hlasu ji prosil a ona tedy nakonec s povzdechem svolila. Ruce spustila z bojovného postoje a nechala je volně viset podél těla,přičemž  vztek v jejích očích nahradila neochota, avšak její rty zůstaly staženy do úzké přímky.

Bude to s ní těžká práce, to si Harry uvědomoval příliš dobře. Ale byl odhodlaný udělat maximum pro to, aby začala mít Draca aspoň trošku v lásce. Měla by zapomenout na staré nešváry a pokusit se přes to všechno přenést. Samozřejmě, nepůjde to lehce, to věděl, ale přál si, opravdu si moc přál, aby její postoj byl více pozitivní. Vždyť když se podíval na Rona, byl to takový rozdíl! A to si původně myslel, že to bude zcela naopak! Inu, spletl se.

Podařilo se mu zachytit Dracův pochybovačný pohled. Jako by Zmijozel věděl, co se mu nyní honí hlavou. Pousmál se na něj s nadějí v očích. Jejich ruce se krátce dotkly hřbety svých dlaní jako podpora a důkaz toho, že jsou v tom spolu.

Snad se vám kapitola líbila. Ocením každou zpětnou vazbu. :)

Makkakonka