Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

62. kapitola - Zrada

„Draco, já... ještě ti musím něco říct," ozval se vážně Harry, když se další ráno oba chlapci konečně rozhodli vylézt z postele. Komu by se také chtělo vstávat z teplé postele a náruče někoho, koho milujete?

„O co jde?" zafuněl Draco po čas toho, co se zrovna soukal do kalhot.

„Chtěl jsem ti to říct už včera, ale jaksi jsme se k tomu nedostali," lehká červeň zbarvila Harryho líčka. „Tvůj otec byl za Brumbálem."

„Můj otec - cože?!" překvapeně blonďák vykřikl a málem přepadl dopředu, jak měl oblečenou jen jednu nohavici.

„Prý po menším teatrálním vystoupení projevil zájem o to pomoct nám, ale..." Dracův vyzývavý pohled jej popohnal vpřed. „Nechce stát otevřeně na naší straně, jen – sám podle Brumbálových slov řekl – chce být užitečný."

„Chce dělat jen to, co je pro něj výhodné. Vidí v tom určitě jistý zisk, jinak by do toho nešel," zamumlal Draco. „To je pro něj typický."

„Brumbál se rozhodl dát mu šanci."

„Jak ses to vůbec dozvěděl? Ne, počkej, jasně. Brumbál si tě pozval k sobě, jak má ve zvyku, že jo?"

„Jo," přitakal Nebelvír. „Prý nás tam původně chtěl oba, ale nakonec mu to takhle přišlo jako lepší řešení. Přijde mi, že o nás dvou ví, Draco. To, jakým způsobem si tenhle postoj obhajoval... Měl jsem pocit, že mi vidí až do žaludku."

„Ten ví všecko," uchechtl se Zmijozel a přehodil si přes ramena košili, na které začal jeden po druhém zapínat knoflíčky. „A ode mě se očekává co?"

„Asi nic?" pokrčil Harry nevědoucně rameny a přešel k Dracovi, aby ho mohl obejmout kolem pasu.

„Musí v tom být nějaký háček," zavrtěl blonďák nesouhlasně hlavou. „Vždycky je, když se jedná o mého otce."

„Já o žádném nevím," odpověděl mu Harry a s potutelným úsměvem odstrčil Dracovy ruce z košile a dopnul mu ji sám.

„Abychom se pak nedivili," skepticky pokroutil Draco hlavou a s vděkem se podíval do Harryho zelených očí, než se jejich rty střetly v polibku.

„Půjdeme?"

„Půjdeme," vydechl Draco a nechal se políbit ještě jednou.

***

Když Harry toho rána dorazil do nebelvírské věže, okamžitě se stal středem pozornosti. Snažil se mezi svými spolužáky proklouznout a vyhnout se tak všemožným otázkám ohledně své včerejší absence na oslavě vítězství, ale jeho plány byly zmařeny. Sotva prošel obrazem Buclaté dámy dovnitř do společenské místnosti, málem vrazil do Deana Thomase a problém byl na světě.

„Oh, Harry, kamaráde, tady jsi!" radostně Dean zvolal a podíval se na něj s jiskřičkami v očích. Jeho ruka spočinula na Harryho rameni v přátelském gestu. „Kde jsi, pro Merlinovy fusekle, včera byl?" naoko vyčítavě se na něj Dean podíval. „Chyběl jsi nám tu!"

Hlasitost Deanova hlasu přitáhla nechtěnou pozornost. Mnoho ostatních spolužáků naráz ztichlo, jak chtěli slyšet odpověď, a ti, kteří Deana neslyšeli, protože byli moc daleko, ustávali postupně ve své činnosti, aby zjistili, co se děje. A tak se nakonec na Harryho stočily pohledy všech, kteří se v klubovně nacházeli. Aby taky ne, včera všichni do jednoho nebelvírského chytače postrádali. To jeho zásluhou přeci vyhráli! A ještě se nestalo, že by Harry některou z oslav dobrovolně vynechal. Vždycky rád slavil s nimi.