Nápoj lásky - Drarry (CZ) ✓

37. kapitola - (Vý)pomoc

„Blaisi?" zamručela nešťastně Pansy a prosebně se otočila ke svému kamarádovi. Oba nyní seděli venku, zašití v jednom z odlehlých míst u jezera, a vypracovávali domácí úkoly. Tedy Pansy právě dělala na eseji do lektvarů a Blaise se vedle ní opíral o strom a pročítal si potřebné materiály k bližšímu pochopení látky na zítřejší přeměňování, kde poslední dobou prolézal jen tak tak.

„No?" ozval se, a jakmile dočetl odstavec, obrátil se k dívce, do které byl již delší dobu zamilovaný. „Co se děje?" zeptal se mile, když uviděl, že se Pansy tváří jako boží umučení.

„Myslíš, že bys mi s tím mohl pomoct? Já - nemůžu si vůbec na nic vzpomenout. Ani nevím, jestli tady mám dobře vyjmenovaný ty přísady," zabodla prst do pergamenu. „Asi se mi z toho tepla vygumoval mozek," zamručela potom. „Zkontroluješ mi to?"

„Fajn," vydechl Blaise a přijal nabízený papír. „Ale na oplátku bys mi pak mohla pomoct s těmi kouzly na přeměňování. Čtu o tom už druhou knihu, ale pořád nemůžu přijít na to, co dělám blbě," poraženecky se ušklíbl a odložil zmiňovanou knihu vedle sebe do trávy.

***

Draco bez zájmu bloumal hradem. Šoural se po chodbách a poposedával ve výklencích, bezděčně koukal z oken. Jednu chvíli se dokonce snažil  číst nezajímavé vývěsky na nástěnkách či zkoumat popisky u obrazů, které byly v Bradavicích na každém rohu. Nic ho ale nebavilo dlouho. Každou chvíli vyčaroval tempus, aby zjistil, kolik času uběhlo od posledně a jak dlouho bude trvat, než bude moci nicnedělání změnit v čekání na Pottera. Časem se však naštval sám na sebe, když poznal, že od posledního vyvolání kouzla tempus se čas vůbec nezměnil. Buďto už neumí vykouzlit ani funkční tempus, nebo ten čas opravdu plyne tak pomalu.

Se zavrčením se sám imaginárně propleskl. Mohl by zajít ven a pokusit se najít Pansy s Blaisem, ale do toho se mu vážně nechtělo. V jejich společnosti by byl rád, ale procházet veškerou rozlohu bradavických pozemků... to by po něm chtěli moc. Zvlášť, když už bezcílně prošel skoro celou východní půlku hradu. Třeba by mohl zkusit dočíst dnešní vydání Věštce, které se mu válelo v ložnici, ale vzhledem k tomu, že mu k přečtení chybí jen ty neoblíbené rubriky, se rozhodl odložit i tuhle činnosti. Asi opět zůstane u průzkumu bradavických zákoutí.

***

„A ještě tady," ukázal Blaise na jedno místo v textu, „tady bych to asi víc rozepsal, protože přeci jen můžeš na to využít oba dva zmiňované lektvary, ale je v tom rozdíl. Chtělo by to shrnout okolnosti jednotlivých užití, uvést příklady konkrétních případů. Pokud bys chtěla, možná bys mohla někde najít, jaké následky by měla záměna, hm? Aspoň to tím prodloužíš, a už nebudeš muset tak rozmazávat tu historii, do které se ti nechce."

Pansy se kousala do rtu a pozorně poslouchala, co jí Blaise radí. Sice nebyla na lektvary úplně nejhloupější, ale musela si přiznat, že více než teorie jí vždy šla praxe. Pamatování si jednotlivých přísad, účinků... to šlo tak trochu vedle ní. Přesto si však moc nevěřila ani v přípravě. Což byl také pravděpodobně důvod, proč si lektvar pro Draca raději objednala, než aby ho zkoušela sama připravit. Jednoznačně to tak bylo bezpečnější.

„Díky moc," zaculila se Zabiniho, když od něj přijímala nazpátek svůj pergamen. A teď může začít přepisovat. Tedy vlastně ne, slíbila svou pomoc Blaisovi v přeměňování, takže teď ji čeká to.

„Není za co," usmál se na ni její spolužák. „A teď jsem na řadě já!"

***

Draco právě zabočoval do chodby vedoucí ke schodišti, když ho znenadání někdo prudce uchopil za paži a tvrdě ho přitiskl ke zdi. Před chvílí změnil své rozhodnutí na vyhledání společnosti svých přátel, protože... on už se, u Salazara, vážně nudil! Potter měl trénink a ti dva byli kdovíkde! Proto měl v úmyslu nakonec sejít ven na zelené bradavické pozemky a zkusit své štěstí při hledání svých přátel. Ovšem teď to vypadalo, že jsou jeho plány zmařeny.

Jakmile jeho záda narazila na chladné kameny tvořící stěnu, neváhal a rukou rychle chmátl do hábitu, odkud vylovil svou hůlku. Ať už se za vteřinu podívá do obličeje komukoliv, udělá to s napřaženou rukou pevně svírající ten mocný kousek dřeva. Podle síly, jakou byl na zeď mrštěn, hádal, že má co dělat s některým ze svých namakanějších spolužáků. Tohle totiž nebyl holčičí způsob přepadení.

Útočník, jako by si byl jist tím, co Draco udělá, vyškubl aristokratovi hůlku z ruky. Až nechutně přesně věděl, kam pro ni blonďák sáhne. Ale ten se nenechal jen tak vyvést z míry. Nasadil svůj nejdokonalejší povrchní a nadřazený úšklebek a snobsky s nedotknutelností v očích pohlédl na svého protivníka, aby se setkal s chladnýma očima člověka, který se rozhodl mu udělat ze života peklo.

„Rád mě vidíš, že ano, Malfoyi?"

***

„Nedrž tu hůlku takhle!" napomenula Blaise Pansy už po několikáté a znovu mu ji v rukách posunula. „K tomu pohybu ji potřebuješ mít jen lehce položenou v konečcích prstů, a ne ji držet jako krkavčí pařát!"

„Takhle?" zamumlal unaveně chlapec s čokoládovou pletí.

„Jo. A teď zkus ten pohyb zápěstím. Jen ten pohyb. Nic neříkej, jen si zkus to zakroucení."

Blaise opět pokroutil zápěstím, ale to už se mu od Pansy dostalo vzteklého bouchnutí do ramene.

„Takhle ne, ty ťuňťo! Kolikrát ti to mám říkat?!" zavyla dívka vyčerpaně. „Tak jinak," rozhodla potom. „Držel si už někdy vařečku, Blaisi?"

„Ehm, jo?" nepřesvědčivě na ni mladík koukl.

„Grrr," zavrčela Pansy a promnula si obličej v dlaních. „Takhle!" lehce podrážděně vyštěkla nakonec a chytla jeho ruku do své, načež s ní předvedla správný pohyb. „Opíšeš takový jakoby půlkruh, jako bys chtěl něco začít míchat, a pak uděláš tu smyčku nahoru," poučovala ho, zatímco mu několikrát pomohla zopakovat ono správné gesto. „Chápeš?"

„Eh," neurčitě ze sebe dostal Blaise. Menší problém byl v tom, že spíš než aby si zkoušel zapamatovat pohyb, který Pansy nutí opisovat jeho zápěstí, tak si víc uvědomoval fakt, že má na své ruce zrovna její dlaň. Jak rád by konečně posunul jejich vztah někam dál. Problém jménem Draco Malfoy se zdál již zcela vyřešený, tak mu nebránilo nic víc, než pochybnosti o tom, zdali třeba ještě není na nějaké to rande brzy. Nebo spíš, jestli není brzo na nějakou tu pusu. Času spolu tráví už takhle dost, takže možná by teďka nějaké to rande ani nemuselo být. To až později.

„Blaisi! Soustřeď se, u Salazara!" napomenula ho Pansy, jako by si snad byla vědoma toho, o čem Zabini zrovna přemýšlí, a vrazila mu lehký pohlavek. „Nebo se na tebe vyprdnu!"

„To bys neudělala," oponoval jí a založil si ruce na prsou.

„Tím si nebuď tak jistej," vyplázla na něj jazyk, ale když viděla Blaisův výraz, který tím vyvolala, začala se smíchem couvat dozadu, až se nakonec s opakovaným pobaveným ne rozutíkala pryč s mladíkem v patách. Netrvalo dlouho a Blaise na ni zezadu skočil, díky čemuž oba spadli se smíchem na zem, kde ji pak začal lechtat.

„Ne, dost! Prosím! Do-ost!" trhaně ze sebe soukala Pansy, zatímco se kroutila na zemi jako žížala. „Prosím!" vyjekla se slzami smíchu v očích a s úlevou sledovala, jak se Blaise s úsměvem svalil do trávy vedle ní. Pobaveně si koukali do očí. Jejich vysmáté obličeje byly tak blízko. Možná, že přišla ta správná chvíle, napadlo Blaise, než se naklonil, aby konečně ochutnal dívčiny rty.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Každá odezva mě potěší. :)

Makkakonka