Ban on love- DOKONČENO

M.A.T.I.K.A- proč existuje?

„Dane přesťan." Odstrčila jsem ho ode mě. Zasmál se.
„Ale notak Sofie. Je to jenom cucflek." Můj kluk je posedlý cucfleky. Nebo spíš takhle- můj kluk je posedlý dělat cucfleky na mém krku.
„Jenže já nemůžu vyjít mezi lidi s TÍMHLE!" Vyčítavě jsem si ukázala na svůj krk.
„Děláš, jako by se ti to nelíbilo." Znova se zasmál a rty mě polechtal na lícní kosti. Pak sjel trochu níž. Na krk. A dost. Uchopila jsem jeho tvář do dlaní a lehce ho políbila. „Tak to by stačilo. Pokračování příště."
„Sofieeeee... Chci pokračování teď!" Odrhnul mi kousek trička a svými studenými prsty se dotknul mé kůže. Zachvěla jsem se chladem.
„Ne, mám to doučování, zapomněl jsi?"Povzdychla jsem si. Už třetím rokem mám špatné známky z matiky a moje mamka se až v mém posledním ročníku na základce rozhodla zakročit. „Je ti přece 15 Sofie. A máš těsně před příjimačkama!" -jako bych slyšela její hlas. Zatímco Dan už byl druhým rokem na střední já si pořád vybírala na jakou půjdu. Ne, že bych měla nějak moc možností. Vstala jsem z gauče, na kterém jsme se s Danem váleli(jen váleli, přísahám, k ničemu jinému v našem dvouměsíčním vztahu nedošlo)a vzala si už předem nachystanou tašku na doučování. „Přece mě teď neopustíš." Dan dělal že bude plakat.
„Ten den beze mě to přežiješ." Poslala jsem mu vzdušný polibek.
„Budu na tebe myslet každou sekundu." Zavolal ještě.
Zasmála jsem se. To tak.
Bylo chladno. Šla mi pára od pusy. Ke škole to nebylo daleko. Každým krokem jsem byla čím dál tím víc nervóznější. Ale proč? Netuším. Matika mi sice nejde, ale můj učitel to ví. Ví do čeho šel. Já asi taky.
Když jsem došla do třídy, venku se už docela stmívalo. Nojo, ta zima. „Dobrý den." Tiše jsem pozdravila a podívala se k učitelskému stolu. Seděl tam náš 35-letý učitel matematiky.Jeho blonďaté vlasy mu ve krátkých vlnkách pokrývaly hlavu.Když se na mě ale otočil, zase a zase mě na něm zaujaly ty jeho modré oči. Cítila jsem jak se mi hrne krev do tváří. Všiml, jak si ho pozoruju. „Ahoj Sofie. Tak jsi přišla." Co mi zbývá.Pomyslela jsem si. Usmál se. Udělaly se mu vrásky kolem očí.Sedla jsem si na lavici naproti něj. „Nachystal jsem si pro tebe nějakou práci, kterou bys měla zvládnout. Kdybys čemukoliv nerozumněla, řekni mi a já ti to vysvětlím." Položila jsem si tašku a podívala jsem se na papíry, které položil na můj stůl.Povzdychla jsem si. „Nebylo by se začátku něco lehčího?" Mé oči se obrátily na něj. Zasmál se. „Příklady pro třetí třídu jsem nechal ve sborovně." Hahaha. Moc vtipné. Stačil mu jeden můj uražený výraz a rozesmál se znova.
Pomalu jsem scházela ze schodů, protože jsem hledala mobil, abych mohla napsat Danovi.
-Matika des.Furt nic nechapu
-Musis se vic snazit. Chces povzbuzuji cicucflek?:P
-Ani nahodou. Musela jsem si vzit satek.
-Zitra pokracovani u tebe v 5?

-Jj.Bez cuclfeku!

-Budu se tesit lasko.
-Ja taky:*

„Sofie?Jsi tady ještě?"
„Ano pane učiteli."
„Prosím, vím že se na to nehodí prosit dámu, ale pomůžeš mi sebrat ty papíry?"
Vyběhla jsem do schodů a když jsem se podívala do třídy uviděla jsem ho jak balancuje se třema krabicema. Rozesmála jsem se. On se usmál. Když se směje má vrásky kolem očí. To už jsem říkala. Zvedla jsem papíry co se válely na zemi a zeptala se ho kde je mám dát. „Pojď prosím semnou do sborovny. Vlastně to máš stejně po cestě..."
Šli jsme po schodech..
„Sofie,takže příští čtvrtek zase, ano?" Usmál se. Jeho oči se rozzářily.
„Ano, ano." Povzdychla jsem si.
„Matematika je důležitá." Odmlčel se..
„Ale přiznejme si, koho to baví." Zasmál se sám pro sebe.

„Proč to vyučujete když vás to nebaví?" Zeptala jsem se.
„Ale ano, baví.. Vyučovat mě to baví. Vidět ty nechápavé výrazy..Slyšet návrhy na smrt matikáře.." Zatvářil se vážně a já se na něj vyděšeně podívala.
„To byl jen vtip." Začal se nahlas smát.
Když otevřel sborovnu byl tam už jen on. A já. Pozorovala jsem ho jak se oblíká. „Nemáte šálu? Venku mrzne!"
„Přijel jsem autem."
No jasně. Vždyť je to dospělý. Mohlo mě to napadnout.
„Tak mě napadlo.. když už teda venku mrzne.. nechceš svézt?" Zeptal se, ale nedíval se namě.
„Jestli vám to nevadí.."
„Kdyby mi to vadilo, tak se neptám." Znova se usmál.
„Tak .. tak jo. Já jen napíšu.. ehm mému klukovi."
„Bojíš se snad, že bych tě mohl unést?" Zvedly se mu koutky úst.
Zčervenala jsem.
„Ne.. teda samozřejmě že ne. Já jen.. prostě mu napíšu."
Pokývl hlavou.
-Vezeme ucitel domu.
-Bacha na znasilneni.
-Spatny vtip.
-Budu se za tebe modlit.
-Proc jsem ti vubec psala.
-Protoze me mas rada.
-Hahaha.

Seděli jsme mlčky v autě až jsme dojeli k mému domu. „Tak.. děkuju za svezení." Pokusila jsem se ze sebe dostat úsměv.
„Nemáš zač. Zítra na matice."Zasmál se. Protočila jsem panenky.
„Třeba onemocním."
„Tak to ať tě ani nepadne." Znova se zasmál. Proč se pořád směje? „Tak na shledanou."
Zamával mi. A byl pryč.