Ban on love- DOKONČENO

Středeční čaj..

Úlevou jsem asi umřela. Pořád jsem ho pevně držela v náručí a štěstím se usmívala do jeho bundy.
„Nastup si do auta, odvezu tě domů." Pustila jsem ho a otevřela dveře spolujezdce. Jakmile jsem dosedla, začala jsem se rozhlížet po jeho autě. Bylo černé(víc se v autech nevyznám), ne nijak luxusní, ale pěkné. Když si i on sedl do auta, jen tak chvíli bušil prsty na volant a nejspíš o něčem přemýšlel.
„Kam chceš odvézt? Domů?" Zeptal se.
Podívala jsem se před sebe. Pořád jsem se celá třepala, musela jsem mít oteklé oči a červený obličej. Mlčela jsem.
„Moje žena i syn nejsou doma.. Můžeš být na chvíli u nás.. Ať se trochu uklidníš.."
Začalo mi bušit srdce. Jasně, že jsem chtěla. Strašně moc.. Ale vecpat se domů k mému učiteli?
„No tak, jestli vás to nebude otravovat..."
„To bych se na to neptal.." Usmál se.
Usmála jsem se zpátky. A bylo to.
Cesta trvala chvilku. Celou dobu jsme oba byli ticho. Sledovala jsem jeho ruce jak drží volant a představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby držel mě. Uvědomila jsem si, že to chci. Chci aby mě chytl za ruku. Aby mě objímal... Aby mě líbal... Panebože... Je tvůj učitel... Zašeptal hlas v mojí mysli. Ale já jsem na to nemohla nic říct. Znamenal pro mě víc, než nejlepší kamarád. A to jsem nikdy žádného neměla.

Dojeli jsme před červený dům. Zase jsem tady byla. Vystoupili jsme z auta. Zamkl ho a pak šel po schodech ke dveřím. Šla jsem za ním a mezitím si všímala různých drobností.. Třeba jak jeho žena pečuje o květiny, nebo jaké má jeho syn hračky. Když otevřel dveře do domu, musela jsem vydechnout. Bylo to tady krásné. Ne, takovým tím moderním způsobem, kde všechen nábytek musí být drahý, ale takovým tím utulným.. Všude byly fotky šťastné rodinky, květiny nebo nějaké ozdoby. Zmocnila se mě žárlivost. Záviděla jsem jeho ženě. Chtěla jsem jí být. Chtěla jsem tady žít a být každý den s ním. Z mých myšlenek mě přerušil právě on.
„Tak.. Tady bydlím." Řekl skromně.
„Je to tady opravdu krásné." Znova jsem se usmála.
„Děkuju.. Sedni si do obýváku, uvařím ti čaj.."
„Ale to nemusíte.. Nechci vás nějak otravovat."
„Ale prosimtě.. Jaký chceš? Černý nebo ovocný?"
„Černý prosím." Zašeptala jsem a sedla jsem si na bílou sedačku.
Šel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Sledovala jsem ho. Moje srdce bušilo jako o závod. I když jsem ještě před chvilkou byla v ohrožení mého teď už bývalého kluka, připadala jsem si krásně. Bylo krásné být s ním.
„Pane učiteli.. A kde vlastně máte ženu a syna?" Zeptala jsem se abych přerušila ticho. Otočil se na mě.
„Prosím, když jsme sami dva, neříkej mi pane učiteli. Je to hrozné. Klidně mi říkej Wille.. A můžeš mi tykat.."
Zachichotala jsem se. Bylo to zvláštní.
„Tak teda Wille.. Kde mát- máš ženu a syna?" Řekla jsem ještě se smíchem.
Zasmál se taky.
„Každou středu chodí plavat. Až do večera takže.. Mám tady na chvíli klid." Znova se zasmál.
„A jak se vlastně jmenuje tvůj syn?" Bylo tak zvláštní mu tykat.
„Benjamin. Ale říkáme mu Bene nebo Benji." Říkal s radostí v očích. Zase se mě trochu zmocnila žárlivost. Řekla jsem mu, že že to je moc pěkné jméno, ale přitom jsem uvažovala nad úplně jinýma věcma.. Jaké by to bylo, kdyby byl Benji můj syn? A Will můj manžel?
Dovařil čaj a přišel si sednout za mnou.
Poděkovala jsem mu a začla jsem lžičkou míchat horkou vodu..
„Tak ale teď mi řekni ty.. Kdo byl ten kluk?" Zeptal se s vážností.
„No.. Ještě před chvíli můj přítel.." Zadívala jsem se jinam.
„A proč se stalo, to co se stalo..?"
„Rozešla jsem se s ním.. A on mi začal říkat ne úplně pěkné věci.."
„To je mi líto.. Nemáš na kluky ale ještě trochu brzo?"
Zasmála jsem se.
„S prvním jsem začla chodit když mi bylo 11."
Dostal záchvat smíchu.
„Aha. Takže nemáš."
Dívala jsem se mu do očí a přitom se smála. On taky.. Byl to tak magický moment.
Čaj trochu vychládl tak jsem se napila. Sledoval mě.
Naproti mě jsem uviděla maličkou knihovnu. Moc lidí to neví, ale strašně ráda čtu. Vstala jsem a šla k ní blíž. Přejela jsem konečky prstů po knížkách.
„Miluju knihy." Zašeptala jsem. Pořád mě sledoval. Pak taky vstal a přišel ke mně. Stál hned vedle. Cítila jsem tu energii v místě, kde se naše paže dotýkaly. V tom jsem zahlédla jednu knihu.
„Jéé, ty tady máš Harryho Pottera?" Zeptala jsem se s nadšením. Byli jsme tak blízko. Najednou se naklonil a já zatajila dech. Viděla jsem celý jeho obličej úplně zblízka. Jeho rty. Jeho oči.. Jeho řasy.. On ale jen vzal knížku z knihovny a pak mi ji podal.
„Hrozně dlouho jsem ho nečetla. Ale tu knihu úplně miluju."
„Tak si ho půjč. Stejně tady jen zbytečně leží." Stál naproti mě. Byli jsme úplně sami v celém domě. Mohli jsme udělat cokoliv. Ale neudělali. Jen mi půjčil knížku. To je nuda co? Ale pro mě i tahle maličkost byla... Dokonalá. Něco co jsem ještě nikdy nezažila. To silné mravenčení po celém těle a ten krásný pocit v srdci.
„Tak jestli můžu.. Budu se snažit ho přečíst co nejrychleji.." Usmála jsem se.
V tom mi zabrněl mobil v kapse. Vyndala jsem ho. Jen nějaké pitomé upozorněni na Facebooku. Panebože... Už bylo 6 hodin a já mámě ani neřekla kam jdu. Už jsem 2 hodiny venku. Musím domů.. I když nechci, musím.
„No nic.. Moc děkuju za záchranu.. Za čaj.. Za půjčení knížky .. ale myslím že už fakt musím domů.."
„V pohodě odvezu tě.."
„Ne to ne! Já už to dojdu. Nechci tě otravovat i s tímhle.."
Usmál se.
„No jak myslíš.."
Šel mě doprovodit ke dveřím.. Rozloučili jsme se .. A já odešla.

Doma mě máma trochu seřvala, za to, kde jsem tak dlouho byla .. Ale já si toho nevšímala, protože ... Jsem byla úplně v sedmém nebi.. Jen jsem přišla .. Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu..
Milovala jsem ho? Ano. Ano. Ano! Křičelo mé srdce.
Milovala jsem nejvíc ve svém životě.
Milovala jsem ho víc, než kohokoliv jiného.
A to jsem netušila, že ho můžu milovat ještě mnohem, mnohem víc.

Jenom jsem otevřela knížku Harryho, vypadl z něj papírek, na kterém bylo napsané nějaké číslo. Je to jeho? Nebo ne? Zkusím to.
-Kdo ma rad Harryho Pottera?
Asi po 5minutách přišla odpověď.
-Sofie?
Trefa.
-Ano?
-Jak jsi zjistila moje cislo?:D
-Bylo v knizce.. :P
-Hmmm jaka nahoda... :P
Usmívala jsem se, jak blázen ..
Moje srdce křičelo jeho jméno...
Moje mysl mi ale říkala, že si zahrávám s ohněm.