Ban on love- DOKONČENO

TO něco?

Bylo ticho a já slyšela tikaní svých hodinek.  Ostatní mí spolužáci psali písemku z češtiny (měla bych taky), ale já jen seděla a dívala se do prázdna. Okrajem tužky jsem zoufale bušila do lavice, ve snaze přijít na aspoň nějakou odpověď na otázku. Noták přemýšlej.. Čeština ti vždycky šla.. Zadívala jsem se do
okna .. Ty známé stromy, známé prostředí.. A tak si sama pro sebe říkám.. Proč vlastně tohle dělám? Proč chodím do školy.. A hlásím se na další... Vždyť já vlastně ani nechci pokračovat. Nechci ani zůstat na místě. Já prostě nechci žít dál.

Hodina skončila, tak jsem popadla batoh a šla se přemístit do jiné učebny. Moje spolužačky a i holky z jiných tříd se na mě dívaly. Byla jsem totiž Sofie Porterová. "Ta hezká, ta chtěná, ta chladná, ta děvka.."
Přitom jsem s klukama jen chodila. Bez sexu. Proč jsem se všema vlastně byla? Chtěla jsem nějak vyplnit svůj život. Prostě mi to tak nestačilo. Dneska byla ve škole docela zima. Můj svetřík na zahřátí nestačil.
Na chodbě seděl on. Asi měl dozor, seděl ma lavičce a nejspíš opravoval sešity. Když jsem kolem něj procházela, na chvilku jsem se zastavila a zaváhala jsem. Otočila jsem se. „Ehm.. Platí ten dnešek, pane učiteli?" Hlas se mi trochu třásl.
„Aa Sofie to jsi ty." Hrál úplný nezájem.
„Jasně, že platí. Když už jsi tady... Opravuji vaši písemku z matiky.. Vysvětlíš mi prosím co je tohle?" Pohlédl na sešit na svém klíně. Sakra. Do poslední písemky jsem toho nenapsala moc. Vlastně vůbec nic. Přišla jsem k němu a naklonila se abych viděla do svého sešitu (abych se mohla dívat na prázdné stránky). Bože, byl tak blízko. Mé břicho, mé srdce, vlastně celé mé tělo se znova ozvalo. Cítila jsem jeho vůni. Své obličeje jsme měli úplně blízko. Nadechla jsem se.
„Zapomněla jsem to." Odvrátila jsem se.
On ke mně vzhlédl.
„Zapomněla? Sofie, Sofie..." Zakroutil hlavou, sklonil hlavu a napsal mi červenou 5.
„Takže si to dneska zopakujeme.." Pořád se díval do mého sešitu.
„No nemrač se.. Nechám ti napsat opravnou písemku.."
Vykulila jsem na něj oči.
Lehce se zasmál.
„A teď padej na hodinu."

**

Chystala jsem se už na doučko. Zajímavé je, že jsem úplně zapomněla na Dana. Na včerejší sms od Hannah.. Na všechno kolem něj.. Byl mi úplně ukradený.. Už jsem vycházela z domu, ale..
V tom mi zabrněl telefon. Volal mi Dan. Povzdechla jsem si, ale stejně telefon zvedla.
„Ano?"
„Sofieeeee???" Ozvalo se na druhé straně. Něco nebylo v pořádku.
„Co je Dane?"
„Jsi fakt mooooooc supr holka víš to?" Byl opilý? V 5 hodin odpoledne?
„Dane, tys pil?" Zeptala jsem se s výčitkou v hlase.
„Ale co tě to napadá ty moje malá holčičko. Jen jsem Mooc smutňoučkej, že mi moje holka nechce dát..." Dívala jsem se na telefon jako přimražená..  Zmáčkla jsem tlačítko 'zrušit hovor' a pak jen tak zírala do už tmavého zimního večera. Po chvilce se mi začla z oka koulet jedna slza za druhou. Co jsem komu udělala? Já.. Já už s ním být nechci. Nechci, nechci, nechci. Vzdorovala jsem jako malá holka. Hromadil se ve mně vztek, a moje pusa chtěla ječet, moje ruce chtěli někoho bít, moje nohy chtěly utíkat... A stejně jsem tam jen stála a dívala se do blba.

Už tam seděl.
„Tak tě tady opět vítám. Můžeš se posadit."
Ukázal na místo přímo před učitelským stolem. Sedla jsem si. On vzhlédl a pak si všiml mého obličeje.
„Stalo se něco?" Řekl docela ustaraným tónem. Zavrtěla jsem hlavou a vzala si od něj papír na počítání příkladů.
Vstal a pak se chvíli rozhodoval co vlastně asi má udělat. A pak .. Si sedl vedle mě.
Moje srdce začlo rychle bít. Otočila jsem se a zahleděla se do těch jasně modrých očích.
„Co se stalo?" Zeptal se znova.
Zamrkala jsem, ale stejně... Všechno to ze mě šlo ven.. Slzy a pláč... Zakryla jsem si obličej rukama. On se ke mně přisunul a pohladil mě po ruce..
„To bude dobrý.."
„Všichni po mě pořád něco chcou, ale ... Já už nemůžu.." Říkala jsem mezi vzlyky. On na chvíli zaváhal.. Viděla jsem to v jeho očích a pak... Udělal jednu věc na kterou do konce života nezapomenu.
Přisunul se ke mně ještě blíž a pohladil mě po vlasech... Nevím, kdo to udělal první, možná oba zároveň.. V jednu chvíli mě držel v náručí.. A objímal mě.. Hladil mě po vlasech.. A já objímala jeho.. Bylo to tak zvláštní.. Ale na druhou stranu.. Tak nádherné.. Lepší než všechny mé polibky. Lepší než všechno co jsem kdy v životě zažila.. Houpal mě v náručí.. Byla jsem na něj přitisknutá a dýchala jeho vůni, která mě uklidňovala..
„Já po tobě přece nic nechci.. Sice, měl bych... Jsem tvůj učitel.." Trošku se zasmál..
„Ale nemusíš dělat vůbec nic .." Dořekl svou větu. Pořád mě hladil po vlasech a já si snažila zapamatovat každý jeho dotek..
Odvrátili jsme se od sebe. Musela jsem určitě vypadat hrozně.
„Děkuju.." Zašeptala jsem a Usmála se.. On se usmál taky.
„Tak copak ale teď budem dělat..?"
Zasmála jsem se.
„Můžeme si povídat.." Řekla jsem s úsměvem..
„Hmmmm to zní dobře..." Řekl a usmíval se taky.
„Tak třeba.. Máte nějakou přítelkyni ... Ženu?"
Odvážně jsem se zeptala.
Vypadal mojí otázkou hodně zaskočený.
„Mám.. Chceš vidět fotku?"
Teď jsem byla zaskočená já.. Teda, jasně že mě napadlo že s někým bude žít, ale.. Doufala jsem že ne.
Přikývla jsem.
Vytáhl svůj telefon a najel do galerie. A pak mi ukázala ji. Jeho ženu.
Měla hodně světlé vlasy asi po ramena, zelené oči a rozesmátý obličej. V náručí držela asi 3-letého chlapečka.
„To je váš syn?" Zeptala jsem se udiveně.
Pyšně přikývl.
„Je moc roztomilý." Řekla jsem první větu co mě napadla.
„Je to takový malý čertík. A co ty? Máš mladší sourozence?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, moje máma.. Není úplně mateřský typ.. A od té doby co od nás odešel táta.. Už o chlapech nechce nic slyšet."
„Kdy odešel? Teda jestli se můžu zeptat.."
„Když mi byly tři. Pak už jsem ho nikdy neviděla." Zahleděla jsem se do rohu místnosti.
„Ach, Sofie.. To je mi moc líto.. Neměl jsem se ptát.."
„To je v pohodě. Stejně už si ho ani moc nepamatuju.."
Soucitně se na mě podíval.
Nevím jak, ale další půl hodiny jsme si jen povídali.. O jeho životě, o mém životě..
Pak se jen podíval na hodinky a přerušil naši konverzaci..
„Myslím, že by dnešní doučování mělo skončit. Teda, ono mělo skončit už před 10 minutama.." Zasmál se..
Jak ten čas rychle uběhl... Vzala jsem si tašku a vstala.
„Tak jo. Já půjdu. Děkuju moc. Za všechno.."
Upřímně jsem se usmála..
On mi úsměv vrátil..

Když jsem přišla domů a máma se mě zeptala jak jde vyučování, s úsměvem jsem jí řekla, že už se to zlepšuje. A byla to pravda. Byl ve mně život. Možná to bylo něco. TO něco.