Ban on love- DOKONČENO

Né úplně idealní rande

Těšila jsem se na každou Matiku..
Nevím proč a nevím jak se to stalo, ale bylo to tak.
Zrovna jsme psali písemku a já věděla odpovědi na otázky, možná to bylo tím, že jsem dávala v hodinách pozor (teda tak na půl)...
Ale stejně jsem v tom velikém tichu a pozornosti mých spolužáků vzhlédla k učitelskému stolu. Díval se do sešitu, něco tam psal. Já se zas dívala na něj. Na jeho rysy.. Na to, s jakou pozorností dělal svou práci. Na to, jakou měl vrásku na čele když se soustředil. Najednou ale hlavu zvedl a podíval se přímo na mě. Já na něj vyplázla jazyk. Pobaveně se usmál.
„Piš!" Naznačil mi rty. Teď jsem se zase usmívala já. Ale pak jsem znova sebrala tužku a začala psát. Cítila jsem na sobě jeho pohled. A celou dobu písemky jsem se usmívala. S myšlenkou na něj..

Týden plný očních kontaktů, hloupých úsměvu a mých myšlenek na něj, ubíhal.. Už byla středa- den před mým doučkem. Teda, teď už spíš "doučkem". Už jsem se nemohla dočkat, bohužel bylo pořád 9 hodin dopoledne a hodinová ručička se prostě nechtěla pohnout. Šla jsem po chodbě a on naproti mě. Už jsem ho chtěla pozdravit, ale on začal mluvit první.
„Sofie! Zrovna tě hledám... Doopravoval jsem právě písemky z matiky a hádej co máš..."
Se smíchem jsem pokrčila rameny. Vypadal tak vtipně nadšeně.
„Máš za 2! Co se stalo?"
Vykulila jsem na něj oči. Čekala jsem max. 3... Já mám dvojku? Cože? Jak??
Teď se zasmál on.
„Gratuluju! Dobrá práce!" Poplácal mě po rameni.
„Ale...jak?!" Řekla jsem zmateně.
„Asi to doučování.." Mrkl na mě a odešel.
Já se za ním jen otočila, ale on si šel dál svou cestou. Zakroutila jsem hlavou. Jeden koutek se mi vytáhl do úsměvu. Přitiskla jsem si učebnice víc k tělu a vydechla.
Začla jsem hopsat do další místnosti.
„Mám dvojku z matiky.. Mám dvojku z matiky.."
Můj zpěv se tiše nesl chodbou..

Když jsem přišla domů, utíkala jsem rychle za mamkou, která něco dělala v kuchyni.
„Mami! Mám 2 z matiky!" Řekla jsem nadšeně.
„Cože? Ty? Takže to doučování pomáhá?" Zeptala se s upřímným úsměvem. Nejen to mami. Je ve mně život, chápeš ? Já žiju mami! Po patnácti letech žiju!
„Jo pomáhá.. Pan učitel to umí fakt dobře vysvětlit."
„To jsem moc ráda Sofinko.." Šla ke mně a dala mi pusu. Připadala jsem si tak krásně.

Ale to skončilo, jakmile jsem přišla do pokoje. Zabrněl mi mobil. Sms od Dana. Panebože..  Na něj jsem úplně zapomněla. Zvedla jsem mobil, abych se podívala co napsal.
- Za hodinu u Berusky?
Beruška byla květinářství docela blízko odsud. 
Měla jsem zvláštní pocit. Všechno se ve mně sevřelo. Musím to s ním skončit.
-Ok
Začala jsem se třepat. Vůbec se mi tam nechce. Ale musíš Sofie, musíš. Panebože, rozešla jsi se s klukem už tolikrát..
Tak jo. To zvládnu.

Chladný vzduch mě štípal do tváře. Od pusy mi šla pára. Byla jsem čím dál nervóznější. Už tam čekal. Viděla jsem kluka, kterého jsem nespočetněkrát líbala, a přece jsem byla nervózní. Už jsem byla u něj. Přitáhl si mě k sobě a strčil mi jazyk do pusy. Doprdele, tak moc mi to je nepříjemné. Odstrčila jsem ho.
„Dane.. Přestaň." Ani jednou jsem se zatím neusmála.
„Sof... Přestaň být sakra pořád takhle chladná. Už spolu chodíme tak dlouho.." No právě. A proto je čas to skončit.
„Víš o tom jsem s tebou chtěla mluvit.."
„Poslouchám." Založil jsi ruce a díval se na mě. Čím dál tím víc jsem měla větší a větší strach. Hromadil se ve mně a tlačil se ven. 
„Měli bysme to ukončit.." Zašeptala jsem.
Povytáhl jedno obočí.
„Cože?" Zeptal se nevěřícně.
Odkašlala jsem si.
„Měli bysme to ukončit." Řekla jsem teď o dost víc nahlas.
„Já tě slyšel.. Jak jako ukončit? Doprdele jak UKONČIT?" Zvyšoval hlas. Udělala jsem krok dozadu.
„Dane já už s tebou nechci být. Vždyť se na sebe podívej."
„Tak s ostatníma se vyspíš a semnou ne? Ty děvko.."
Nevěřícně jsem si dala ruku na ústa.
„Co to meleš? Já jsem s nikým NIKDY nic neměla!" Ovšem teď jsem měla slzy v očích. A už se draly ven.
„Nelži mi. Spala jsi se všema jen semnou ne. Kurvo.."
Chytl mě za zápěstí. Začala jsem brečet.
„Okamžitě mě pusť.." Znělo to spíš jako prosba než rozkaz.
„Ne, dokud mi nepřiznáš, že mám pravdu."
Slzy mi stékaly jako vodopád. 
„Nech mě být. Celou dobu ti říkám pravdu.." Kolem na ulici nikdo nebyl. Už jsem si začínala říkat že jsem fakt v prdeli.
Pořád mě držel pevným stiskem za ruku. Co budu dělat?
Najednou se pohl. Trhla jsem sebou.. Začal mi ruku strkat pod bundu..
„Na tohle jsi zvyklá ne? Ty malá děvko.."
Nepoznávala jsem ho. Jak jsem mohla s takovou zrůdou chodit?
Začala jsem kolem sebe kopat a snažila jsem se vyprostit z jeho sevření. Brečela jsem víc a víc.
„Pusť mě.. Prosím.." Už jsem neměla naději.
V tom najednou.. Vedle nás zastavilo auto..
„Nějaký problém, mladý muži?" Začala jsem brečet úlevou. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Zase a zase mě zachránil.
„Okamžitě ji pusť." Měl tak ostrý hlas. Dan mě rychle pustil a začal couvat.. Měl strach v očích. 
„To si ještě vyřídíme." Zašeptal s pohledem na mě. Pak se otočil a začal rychle utíkat pryč.
„Kdo to doháje.." Nedořekl svou větu, protože v ten moment jsem ho objala a začla brečet ještě víc.. 
Teď už chápu, že jsem tehdy v rukou držela celý svůj život.