Ban on love- DOKONČENO

Nečekaní známí

Pršelo. Celé nebe se na mě mračilo. Šla jsem zrovna ze školy a celou cestu jsem měla strašně divný pocit. Kaluže děště se na mě tiše dívaly. Usmála jsem se. Už takhle byl tenhle den dost smutný.

Zabočila jsem do uličky, kde nikdo moc nechodil, když v tom jsem za sebou uslyšela kroky. Srdce mi začlo rychle a hlasitě bušit.

Otočila jsem se. Doprdele.
Zamnou stál jediný člověk, kterého opravdu ze srdce nesnáším.
Usmál se.
„Dane? Co tady děláš?"
Zašeptala jsem zastrašeným hlasem. Tady mě Will nenajde. Tady mě nezachrání nikdo.
Cítila jsem slzy v očích.
„Sofinko.. Spíš co tady děláš ty? V takové nebezpečné uličce.."
„Prosím nech mě být.."
Můj hlas už pomalu ani nešel slyšet.
Nevyhraju nad klukem. Jsem slabá.
Už to nemůže být horší.

Chyba. Za Danem vyšel ještě jeden jeho kámoš, který si rychle odhrnul vlasy z čela.
A pak ještě jeden.
Moje oči těkaly z jednoho na druhého.
Už jsem pořádně ani nemohla dýchat.
Kapky děště mi bezmocně stékaly po vlasech. Aspoň ony tady byly semnou.
Ti hajzli ke mně přišli blíž. Pomalu mě obklíčili. Tohle je můj konec. Stekla mi jedna slza po obličeji.
Už jsem se ani nebránila.
„Doprdele Sofie, tak řekni něco." Dan byl naštvaný.
Já se jen usmála.
To ho nejspíš naštvalo ještě víc. Přišel úplně ke mně a surově mě začal líbat. Snažila jsem se ho odstrčit. Nešlo to.
Násilně mi strkal jazyk do pusy. Málem jsem se pozvracela.
Bouchala jsem do něj pěstma. Nakonec jsem zvedla koleno a kopla ho do nejcitlivějšího místa. Rychle mě pustil.
„Kurvo." Vypustil ze sebe další nadávku.
Kývl na svoje dva poskoky. Ti mě chytli zezadu za ruce.
Začla jsem kopat nohama a mlátit sebou i když jsem věděla, že to stejně k ničemu nebude.
Dan ke mně znova přistoupil blíž.
„Tohle máš za to, že lžeš. A za to, že jsi děvka."
Řekl a dal mi silnou facku.
Stála jsem jako opařená a dívala se na něj. Má pravá tvář obličeje mě začala nepříjemně pálit.
Mrkala jsem co nejvíc abych se nerozbrečela.
Dal mi druhou facku.
To už tak moc nebolelo.
„Jsi fakt ubožák." Zašeptala jsem.
Kopl mě do stehna.
Musela jsem jemně vykřiknout.
Pousmál se.
Rána do břicha. Sklonila jsem se bolestí.
A pak to začlo. Schodili mě na zem...
Jeden kopanec do nohy.
Druhý do zad.
Další do břicha.
Tiše jsem brečela.
Tiše po mě stékal déšť.
Tiše jsem trpěla.

Vnímala jsem jen to, že se neumím hýbat. Že mě všechno bolí.
Vnímala jsem svoje slzy a kapky deště.
Když jsem se ale pozorně podívala co mi stéká po obličeji, s vyděšením jsem si uvědomila, že to je krev.
Vnímala jsem to, že už jsou pryč.
Z úplně posledních sil, jsem zvedla ruku. Nebezpečně se třásla a já měla co dělat, abych se udržela při vědomí.
Vytáhla jsem z kapsy (díkybohu) nepoškozený mobil a roztřepanými prsty začla vyhledávat jeho jméno.
Kurva.
Už to dýl nevydržím.
Dala jsem si mobil blíž k obličeji a uslyšela osvobozující vytáčení čísla.
„Sofie?" Ozvalo se z telefonu.
„Wille.. P.. Pomoc.." Bylo to jediné co jsem ze sebe dostala.
Potom mi telefon vypadl z ruky a já slyšela jen vzdálený hlas z telefonu ...
„Sofie?! Kde jsi? ... Haló??"
Měla jsem hlavu vedle kaluže..
A pak už jen upadla do černočerné temnoty.