Ban on love- DOKONČENO

Zlomená duše

O dva týdny později
Možná poprvé v životě jsme byli opravdu sjednocená třída.
Vlnili jsme se v rytmu smutné písničky.
Držela jsem se za ruce s lidma, které jsem znala 9 let, ale v podstatě jsem je neznala vůbec. Mnohým tekly slzy, mně možná nejvíc.
Nebylo to kvůli tomu, že bych odcházela ze základky.
Ani proto, že bych snad litovala toho, že tady vpodstatě nemám žádné kamarády.
Bylo to kvůli toho, že v mých představách na tento den, naproti mě stál Will a konejšivě se na mě díval.
Ale on tady nebyl.
Jenže já věděla, že po dnešku, už na něj začnu pomalu zapomínat. Opustím školu, nebudu vídat ty místa, které mi ho nejvíc připomínaly. Nebudu na něj myslet v hodinách matiky.
Možná.
Ale dneska..
Dneska to bylo hrozné.
Probudila mě i myšlenka na něj.
Ale vraťme se do reality.
Držela jsem spocené ruce mých spolužáků.
Pozorovala učitele a ostatní žáky, kteří se na nás s lítostí dívali..
Písnička dohrála a mně tekla jedna slza za druhou.
Objala mě Lucy, holka s kterou jsem sem tam promluvila.
Taky brečela.
Možná jsem už brečeli všichni.
Přece jenom jsme tady prožili celé své dětství.
Hladila jsem ji po zádech.
„Budeš mi chybět Sofie.. Víš celou dobu jsem tě vlastně měla ráda.."
Dobře, dnešek nám už leze na mozek.
„Ty mi taky budeš chybět." Vyloudila jsem ze sebe úsměv, ale nebyl úplně upřímný.
Když odešla Lucy, přišel Maty.
Taky mě objal(což jsem absolutně nečekala).
„Budeš mi chybět Sofie.."
Cože?
„Ehm.. Ty mi taky.." Tahle věta byla přímo cítit falešností. Ale asi to nepostřehl.
Takhle se to opakovalo ještě několikát.
Upřímně mě to ani nepotěšilo. Falešné přátelství nemám ráda.
Pár učitelů se přišlo taky rozloučit, což mě překvapilo, protože jsme nebyli úplně oblíbená třída. Hladili nás po ramenech a přáli štěstí na střední.
Kde jsi..
Sakra Wille. Nesnáším tě.

Vyslechli jsme si asi naposled proslov našeho třídního učitele, dal nám vysvědčení. Vyšli jsme z naší třídy a v tu chvíli se to na mě už všechno sesypalo. Vyběhla jsem po schodech na dívčí záchody a můj pláč, jako by neměl konce.

Jeho jemné, sametové rty se pohybovaly na těch mých. Mé ruce ho objaly kolem krku, aby jsme k sobě byli ještě blíž. Cítila jsem jeho horký dech. Vtiskával mi jeden zakázaný polibek za druhým.
„Wille.." Zašeptala jsem...

Vzlykala jsem jako malé dítě. Vlasy jsem měla od slz taky.

„Chceš abych šel s tebou?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tohle zvládnu sama."
„Dobře drž se... A..."
„A?" Pozvedla jsem jedno obočí.
„Miluju tě." Vtiskl mi rychlou pusu.
Musela jsem být celá rudá.
„Já tebe taky." Ještě jsem rychle zašeptala a odešla jsem.

„Hajzle! Hnusný, hnusný hajzle!" Šeptala jsem pod svýma slzama.
Vstala jsem z kamenné podlahy a došla k umyvadlu.
Studená voda pomáhala mé zlomené duši. Nanesla jsem ji trochu i na své čelo. Kapky čisté vody mi stékaly po obličeji stejně jako slzy.
Zrcadlo se mi vysmívalo. Stála v něm zlomená dívka. Šlo to poznat ze stínu v jejich očí. Z popraskaných rtů. Z jejich bledých tvářích.
Vrátila jsem se do starých kolejí. Už se ve mně zase zabydlela prázdnota. Polkla jsem.
Čas jít dál.
A opravdu jsem se otočila a šla. Protože tohle byl život.
Jenže když jsem otevřela dveře, všechny moje úvahy o životě se mi vysmály. Cítila jsem, jak mi ztuhla krev v žilách. Srdce se mi zastavilo. Plíce, jako by úplně přestaly fungovat.
Vypadalo to, že osoba stojící předemnou to má stejně.
„Wille?" Přerušil to hrozivé ticho můj šeptající hlas.

Uhm..:D tohle byla možná lepší kapitolka než ty minulé.:D každopádně byla předposlední ... Takže za chvilku the end :D doufám, že vás to baví číst..
Miluju vás<3