Ban on love- DOKONČENO

Konec..

Byla to realita?
Nebo jsem už jen zešílela?
„Sofie.." Vydechl.
Jeho hlas jako by mě odhodil z naší planety. Musela jsem se opřít o stěnu, abych se udržela stát.
Udělal krok ke mně.
Z očí mi začly téct slzy.
„Nepřibližuj se ke mně." Zavrčela jsem.
„Chápu, že jsi naštvaná.."
„Naštvaná? Děláš si srandu? Celé dva debilní měsíce jsem probrečela, nevěděla jsem, jestli žiješ, nenapsal jsi mi ani posranou zprávu, dokonce ses semnou ani nerozloučil! A teď si tady přijdeš jako by se nic nestalo!!" Křičela jsem.
„Promiň, prosím promiň.. Byl jsem idiot, já vím. Měl jsem ti aspoň něco říct.. Promiň.."
„Sakra Wille! Umíš si aspoň představit jak mi bylo?!" Při mém křiku mi tekly další a další slzy.
Opět udělal krok ke mně.
„Jdi ode mě dál!"
Přiložil si prst na rty.
„Seru ti na nějaké ticho! Říkám ti.." Neříkám. Nenechal mě nic říct.
Místo toho mě chytnul za obličej a přitisknul své rty na ty mé.
Nejdřív jsem se bránila, ale copak se tomu dá odolat?
Jeho sametové rty.. Myslela jsem, že prasknu štěstím.
Přitáhl si mě ještě blíž k sobě.
Jeho vůně mě dostala zpátky do světa naděje.
I naše rty, jako by měly radost, že můžou být spolu.
Propletli jsme si ruce a začal mě hladit palcem po dlani.
Byl to snad náš nejvášnivější polibek vůbec.
Tentokrát jsem ale přestala já.
„Nesnáším tě." Vzlykala jsem.
Svraštil obočí a přitáhl si mě k sobě. Začla jsem mu bušit na hruď. V té chvíli jsem byla úplně zoufalá. Hladil mě po zádech.
„Nesnáším tě.." Opakovala jsem pořád dokola.
„Já vím.. Já vím.." Jeho hlas se mi zabodával do mysli.
Když jsem se od něj odtrhla a udělala pár kroků zpátky, konečně jsem si ho mohla zase prohlédnout. Byl trochu opálenější, jinak pořád stejný.
Stejně zářivé, modré oči, stejně vlnící se světlé vlasy, stejné vrásky u očí.
Měl sako a pod ním bílou košili s černou kravatou. Hmm, pro koho se takhle oblékl?
„Kde jsi vlastně byl?" Řekla jsem pořád naštvaným hlasem.
„Všude možně." Zašeptal.
„A proč ses vrátil?"
„Chtěl jsem tě vidět.." Díval se do země.
„No, to je paráda." Ach Wille..
Přišel znova ke mně a propletl naše prsty.
„Chtěl jsem se tě naposled dotknout.." Odmlčel se.
„Naposled tě políbit.." Pak se ke mně naklonil a naše rty se krátce spojili.
„Naposled ti říct, že tě miluju.." Díval se mi do očí.
„Miluju tě." Byl tak blízko, že se jeho slova přenesly přímo do mé pusy.
Odvrátila jsem pohled.. Při jeho proslovu mi totiž něco došlo.
„Ty.. Chceš zase odejít že?" Skoro jsem to ani nechtěla vyslovit.
„Promiň.."
Zakryla jsem si obličej dlaněmi a začala vzlykat.
„Jak mi to můžeš udělat PODRUHÉ?!"
Udělala jsem pár kroků dozadu a sjela dolů po zdi.
„Jinak to nejde. Nemůžu tady zůstat." Ale chtěl zůstat. Slyšela jsem to v jeho hlase.
Podívala jsem se na něj.
„Proč?" Můj hlas zněl zoufale jako nikdy.  „Už nejsem tvoje žákyně. Nemusíme to skrývat.. Můžeme být spolu." Oba jsme věděli, že moje slova nedávají smysl.
Znova si mě přitáhl k sobě.
„Nechci abys odešel. Zůstaň semnou prosím.."
„Já nemůžu. Chápu, co si teď o mně asi myslíš..."
Neříkala jsem nic.
„Právě proto chci.." Odmlčel se. Šlo poznat, že je nervózní. „Aby sis vzala tohle." Z kapsy svého saka vytáhl bílou obálku.
„Co v tom je?"
„Všechno co jsem ti chtěl ty 2 měsíce říct.."
Obálku jsem si od něj vzala a držela ji v ruce jako nejcennější poklad.
„Kolikrát jsem ti řekl, co k tobě cítím. Kdybych to řekl i teď, připadalo by mi to jako prázdné slova. Ale prosím věř mi, že rozloučit se s tebou znova bude asi ta nejtěžší věc v mém životě." Povzdechl si.
Objala jsem ho.
„Děkuju ti.." Zašeptala jsem.
„Za co?"
„Za to, že jsi tady pro mě vždycky byl. Když jsem brečela, utěšil si mě. Když jsem potřebovala pomoc, pomohl si mi. Díky tobě jsem si připadala živá."
Tentokrát neodpovídal on.
V ruce jsem pořád svírala dopis od něj.
Odvrátili jsme se od sebe.
„Miluji tě. A vždycky budu." Zašeptal a přitom mě pohladil po tváři.
„Já tebe taky. Navždy."
Usmál se.
Oba jsme věděli že tohle je konec.
Náš konec.
Definitivně.

•••

Milá Sofie,
Moje nádherná Sofie,
Můj sne, můj poklade..
Jestli si tohle čteš, nejspíš jsem už zase pryč. Kde? Někde.
Asi se ptáš, kde jsem vlastně byl ty dva měsíce..
Všude.
U moře i na horách. Ty místa byly velmi odlišné. Někde jsem pozoroval veselé racky, někde jsem se ztrácel v mlze. Ale jedna věc se vůbec nezměnila. Moje myšlenky na tebe.
Ať už jsem byl kdekoliv, byla jsi tam semnou. Procházela ses semnou po molu, byla jsi člověk, jehož křik zahájil laviny.
Při mých cestách jsem se musel usmívat, při pomyšlení, co bys tam dělala ty. S tvým nekončícím optimismem a šíleností, jsem nás dva viděl volat z vrchu Eiffelovky a skákat do ledového moře Anglie.
Viděl jsem tě, jak ti padá zmrzlina z kornoutku a ty se tomu směješ svým krásným, melodickým smíchem. I u psaní těchto řádků se musím usmívat. Ovládla jsi celou mou mysl...
Taky se možná ptáš, co se stalo s Emmou a Benjim.
Na to je jednoduchá odpověď.
Emma mě zklamala a já jsem možná zklamal ji. My dva už k sobě nepatříme.
A Benji? Snažím se s ním být, jak jen dokážu, ale ne vždy mi to podmínky dovolí. Snažím se být aspoň takhle dobrým otcem. Když jsem nebyl dobrým manželem.
Když jsem zklamal i tebe.
To mě bolí nejvíc. Vidět slzy v tvých očích. Ještě horší je to, že jsem je zavinil já. Prosím, odpusť mi to všechno, co jsem udělal.
Odpusť mi, že jsem se do tebe zamiloval jako malý kluk. Přišla jsi do mého života a přinesla mu světlo. Díky tobě, jsem měl důvod ráno vstávat a pak večer zase jít spát. Myslel jsem na to, jak spíš u sebe v posteli.. Jak máš zavřená víčka a sladce oddychuješ..
Chtěl jsem tě mít u sebe, ale nešlo to.
Ale to já jsem se tak rozhodl.
Zabíjela mě myšlenka, že se kvůli mě trápíš.
A jako největší srab jsem utekl před problémy.
Před tebou.
Ale víš proč?
Nebylo to kvůli mě, kvůli škole nebo snad kvůli toho, že bych s tebou být nechtěl.
Celou dobu jsem věděl, že pokud zůstanu, zničím ti život.
Protože já už jsem starý.
Ale ty? Je ti 15, máš všechno před sebou. Nemohl jsem dopustit, aby jsi milovala mě. Chtěl jsem, abys byla šťastná, aby jsi nemusela skrývat svou lásku, aby si na tebe lidé neukazovali jen proto, že jsi semnou.
Celý můj zbytek života mi bude stačit už jen jedna věc. A to myšlenka, že někde ve světě žije Sofie Porterová, která je šťastná. Dívka, která žije úplně normální život.
Nemohl jsem zůstat. Doufám, že to chápeš.. A že mi odpustíš.
Doufám, že se stanu jen tvou šťastnou vzpomínkou, člověkem, kterého jsi milovala.
Jednou si najdeš manžela, s kterým budeš mít kupu zdravých a nádherných dětí.
A i když mě tato představa bolí, věř mi, že ti to přeji z plného srdce.
Nikdy v životě na tebe nezapomenu.
Na to, jak ses smála mým vtipům.
Na to, jak jsi pokaždé zčervenala, když jsem na tebe mluvil.
Na to, jak jsi někdy byla roztomile nešikovná.
Na to, jak jsi mi brečela na rameni a já nevěděl, co dělat.
Na to, jak se cítím, když tě políbím.
Na to, jak moc tě miluju.
A milovat budu.
Navždy.

S láskou,
William.

•••