Ban on love- DOKONČENO

O patnáct let později..

„Mami já potřebuju čůrat!" Ze zadních sedadel se ozval dětský hlásek. Povzdechla jsem si.
„Nevydržíš to ještě zlatíčko?" Otočila jsem se a konejšivým pohledem jsem se podívala na mou čtyřletou dceru.
Zavrtěla hlavou.
„Ani chvilku." Řekla přesvědčivě.
„Lásko.. Nemůžeš tady někde zastavit?"
Max se zamračil.
„Jsme na dálnici.. Tady asi nic nebude."
„A jak daleko je náš hotel?"
„Asi půl hodiny."
Znova jsem si povzdechla.
Budeme mít počůrané auto.
„Ještě chvilku Laurinko. Tatínek tady najde nějakou benzínku. Podívej se, jestli bráška spinká."
Nakoukla do sedačky půlročního Daniela.
„Spinká mami." Zašeptala. Věděla, že kdykoliv spí, musí šeptat. I když teď to bylo asi úplně nepodstatné.
„Benzinka 500 metrů!" Slavnostně vykřikl Max.
„Pšššt!" Udělaly jsme obě s Larou dohromady.
Usmála jsem se na ni.
„Já už to nevydržím.." Potichu zapištěla.
„Už tam skoro jsme Lauri. Dívej vidíš ty světla? Tam je záchod!" Ukázala jsem ji do dálky.
Byla tma, nejspíš už 9 hodin večer a my jeli za naší vysněnou dovolenou.
S dvěma dětma sice nebude úplně dokonalá, ale aspoň zase uvidíme kousek světa.

Zajížděli jsme na parkoviště benzínky, já rychle popadla Lauru a vyskočila s ní k záchodům.
Je težké být matkou.

„Mami už jseem!" Ozvalo se ze záchodové kabinky.
Rychle jsem udělala všechny potřebné věci a mohly jsme jít zpátky.

„Kdo bude první u dveří?!" Zapištěla a rozběhla se k východu.
„Lauro ne." Zavrčela jsem, ale protože moje dcera je moje dcera, tak mě samozřejmě neposlechla.
Proplétala se mezi stojany a vítězně se na mě otočila. Jenže přesně v tu chvíli narazila do nějakého člověka.
„Panebože.." Zamumlala jsem a rychle se k ní vydala.
„Moc se omlouvám pane.." Volala jsem už z dálky, zatímco se Laura už začala zvedat a prohlížet si toho komu se připletla do cesty.
„Lauro pojď sem a omluv se pánovi." Řekla jsem rázným hlasem.
„Pardon.." Zašeptala.
„To je v pořádku. Měl jsem se dívat na cestu." Řekl a pak vzhlédl.
Podlomila se mi kolena. Chytla jsem svou dceru ještě víc než předtím a přitiskla ji k sobě.
„Panebože.." Zašeptal, ale pak se usmál.
„Mami, kdo to je?" Zatahala mě Laura za ruku, ale já nemohla odpovědět. Nemohla jsem mluvit. Měla jsem chuť si ho přitáhnout k sobě a zjistit, jestli se chuť jeho rtů za celou tu dobu nezměnila.
On se nezměnil. Možná byl ještě víc opálenější, měl více vrásek, ale to je možná tak všechno.
Rychle jsem odvrátila pohled.
Přes skla oken jsem viděla svého muže jak se na mě dívá. Ostrý šíp se mi zapíchl do srdce. A tentokrát jsem to byla já, která musela dělat rozumnou a odejít.
„Wille?.. Já .. Ráda.. Tě vidím.. Ale my musíme.. Musíme jít." Dostala jsem ze sebe pár slov a pak vzala Lauru do náručí.
Bez ohlédnutí jsem odešla.
Neskončilo to. Nikdy to neskončí.

Tak Jooo, ted uz definitivní Konec, celého tohohle příběhu:) sice trochu kapitola, kde se vůbec nic neděje, ale tak co.....
i love you💕