Ban on love- DOKONČENO

Otázky v temnotě

Kurva
Kurva
Kurva
Tohle slovo mi proplouvá hlavou a zabodává se do každého místečka v něm.
Wille.. Kde jsi? Zatmívá se mi před očima a v uších mi píská. Neslyším, nevidím. Před očima se mi jen zobrazují momenty s ním.
To, jak jsem k němu poprvé přišla na doučování.

Položila jsem si tašku a podívala jsem se na papíry, které položil na můj stůl.Povzdychla jsem si. „Nebylo by ze začátku něco lehčího?" Mé oči se obrátily na něj. Zasmál se. „Příklady pro třetí třídu jsem nechal ve sborovně." Hahaha. Moc vtipné. Stačil mu jeden můj uražený výraz a rozesmál se znova.

Neuměla jsem dýchat.

Jiskřivě modré oči se na mě dívaly.
„Zase se potkáváme."
„Asi osud." Řekla jsem ironicky.

Ten osten se do mého srdce zabodával znova a znova.

V jednu chvíli mě držel v náručí.. A objímal mě.. Hladil mě po vlasech.. A já objímala jeho.. Bylo to tak zvláštní.. Ale na druhou stranu.. Tak nádherné.. Lepší než všechny mé polibky. Lepší než všechno co jsem kdy v životě zažila.. Houpal mě v náručí.. Byla jsem na něj přitisknutá a dýchala jeho vůni, která mě uklidňovala..
„Já po tobě přece nic nechci.. Sice, měl bych... Jsem tvůj učitel.." Trošku se zasmál..
„Ale nemusíš dělat vůbec nic .." Dořekl svou větu. Pořád mě hladil po vlasech a já si snažila zapamatovat každý jeho dotek..

Bolestně jsem zamrkala.

„Řekni, že mě taky miluješ.. Vím to Wille.." Podívala jsem se na něj, jak zareaguje. Pořád nic neříkal.
„Poznám to. V tvém chování.. V tvých pohledech.. Vidím to.." Pokračovala jsem.
Začal mi jemně kreslit obrazce na mou holou kůži..
Bylo to příjemné.
Pak mi utřel slzy.
„Miluji tě.." Vyšlo z jeho úst jako kouzelné slůvko.
V tu chvíli, se ve mně probudila i ta poslední část, která dosud ještě nežila. Už jsem byla úplná. Celá. Byla jsem jeho.
„Wille.." Vyklouzlo mi z úst.. Bylo to skoro jako vzdych.

Ne.. Prosím už dost..

Stiskl mi ruku a já věděla, že je tohle rozloučení. Ale v tom stisku jsem cítila i něco víc. Věděla jsem, že se semnou loučí víc než by měl.

S očima od slz jsem skoro běžela po cestě, kterou jsem znala témeř nazpaměť. Studený vítr chladil mou rozpálenou tvář. Snažila jsem se nebrečet. Špatně jsem našlápla a podvrtla se mi noha. Bolest projela celým mým tělem. Ale v této situaci to nehrálo absolutně žádnou roli. Dostanu se k němu i kdybych měla zemřít. Můj dech se pořád zrychloval, ale já nebrala na nic ohled. Noha se mi podlamovala, ale ta bolest se ani v nejmenším nedala srovnat s tím, co jsem cítila uvnitř v srdci. Konečně jsem uviděla ten známý dům. Jako by ze mě malá část mého trápení spadla.
Prosím, ať je uvnitř.. Prosím..
Jako modlitbu jsem si to pořád dokola opakovala. Doběhla jsem až k brance a zazvonila. Možná to bylo pošetilé, ale nezapomínejte, že to bylo gesto zoufalého člověka.
Nic se nedělo. Ani nejmenší pohyb za oknem. Všimla jsem si, že ani auto není na svém místě.
V té chvíli jsem se už definitivně sesypala.
Slzy smutku i slzy vzteku mi stékaly po tváři, jedna za druhou.
Kde jsi..
Kde jsi..?

2 kapitoly za den.. Možná bude i 3..:D upřímně, tyhle kapitoly moc zabrat nedají, takže..:D
Miluju vás <3