Ban on love- DOKONČENO

Bella

„Bello?" Zvedla jsem vyzvánějící telefon.
„Jo to jsem já." Ozval se veselý hlas.
„Co potřebuješ?"
„No.. Nechceš se stavit?"
To mě zaskočilo.
„Nevím, kde bydlíš."
„Napíšu ti to."
„No.. Tak jo.." Vydechla jsem.
Nadšeně vypískla a pak zavěsila telefon
Asi minutu na to mi zapípala zpráva s její adresou.
Jsou takhle šílené všechny holky?

Byla jsem na cestě k Belle. Bydlela docela daleko ode mě, ve vilové čtvrti. Její rodiče nejspíš musí být bohatí.
Šla jsem a cestou se mi v hlavě míhaly vzpomínky na to, co jsem na těhle městských uličkách všechno zažila.
Potkala jsem tady Willa.
Zachránil mě před Danem.
Dvakrát.
Chodila jsem tudy ze školy i do školy.
Když tam ještě Will byl..
Kde jsi?
Zamlžily se mi oči.
V posledních dnech mě to už ale štvalo. On mě štval každou sekundu, kdy byl pryč. Štvalo mě to, že mě tady nechal a totálně se na mě vysral. Že mi neřekl ani slovo, o tom, že odjede.
Nejvíc mě štvalo to, že jsem ho pořád milovala.

Nepletla jsem se. Její rodiče museli být URČITĚ bohatí.
Jejich dům byl smetanové barvy, s velkými francouzskými okny a s obrovskými mramorovými dveřmi.
Otevřela jsem branku a šla ke dveřím.
Když jsem zazvonila, ozvalo se zabzučení a já mohla otevřít dveře.
Přede mnou se objevila dlouhá, krásně vyzdobená chodba rodinnými fotkami a květinami.
Z jedné místnosti na mě vykoukla nejspíš Bellina matka. Byla podobná Belle, blonďaté vlasy měla v copu a jiskřícíma očima si mě prohlížela.
„Ty určitě musíš být Sofie! Já jsem Chrissti, Isabellina matka." Vřele se na mě usmála.
Úsměv jsem ji oplatila.
„Ano.. To jsem já.." Nevěděla jsem, co dál říct.
„Nechceš něco na jídlo? Zrovna jsem napekla muffiny. Nebo něco na pití?" Její hlas se rozléhal po celém domě.
„Ne, ne, děkuji moc.."
„Mami? Proč nepošleš Sofii nahoru?" Ozval se hlas z druhého patra.
Najednou byla Bella dole.
„Pojď nahoru Sof, Mamka zas otravuje co?"
Zasmála jsem se.
„Nene, tvoje maminka je moc milá. Děkuju paní Flowerová." Znova jsem se na ni usmála.
Ona jen se smíchem mávla rukou.

Pokoj Belly byl úžasný. Velký, vzdušný, krásný.
Posadila jsem se na její bílou pohovku a trochu měla strach cokoliv udělat. Přece jenom jsem byla v úplně cizím domě.
„Klidně se posaď normálně." Zasmála se
Opřela jsem se.
„Psal mi Max."
Tak proto chtěla, ať přijdu.
Podívala jsem se jinde.
„Líbíš se mu." Pokračovala.
„Líbí se ti?" Zeptala se úplně bez ostychu.
„Líbí..já nevím.. To je snad fuk ne? Nechci teď nikoho." Odpověděla jsem stručně.
„Proč? Můžeš mít jakéhokoliv kluka, na kterého se podíváš!"
Nemůžu..
Nadechla jsem se.
„Prostě nechci.."
„Jo vpoho, je to tvoje věc.. Ale Max je z toho včerejška docela smutný."
„To je mi líto." Je mi to líto?
Chvíli mlčela.
„Sofie?"
Vzhlédla jsem.
„Byla jsi už někdy zamilovaná?" Ztuhla jsem.
„Miluji tě.." Zašeptala jsem.
Cítila jsem, jak se nadechl.
„Řekni, že mě taky miluješ.. Vím to Wille.."
„Ano. A ty?"
„Ne, nebyla. Jaké to je?"
Povzdechla jsem.
„Hezké.. Bolestivé.. Zvláštní.." Dívala jsem se jinam.
„Pořád zamilovaná jsi, že?"
Polkla jsem a přikývla.
„Chceš si o tom promluvit?"
„Víš.. Asi ne.. Promiň.."
Nechci o něm mluvit. Chci zapomenout.
Přikývla, ale já jsem viděla, že chce vědět víc.
Promiň Bello.
Will je tajemství, které si chci navždy nechat jen pro sebe.

Fuuuu další nezáživná kapitola, ale slibuji, že ta další už bude lepší:) btw, ta další bude předposlední :) nevím už jak víc bych mohla tenhle příběh víc protahovat, takže..
Každopádně děkuju všem, kteří hlasují nebo komentují moc si toho vážím:) takže teď všichni,  co tohle čtete zmáčkněte tu hvězdičku!!!!!!!!:D :D
Tak jo, to bude asi Všechno..
Vlastně ještě..
Miluju vás<3