Ban on love- DOKONČENO

Ten pocit prázdnoty..

Omlouvám se, že části jsou tak krátké, píšu to na telefonu a nepřijde mi to tak..
Budu se snažit napsat něco delšího:D
***
Jen co jsem otevřela dveře do bytu jsem uviděla mámu.
„Sofie? A co vlastně doučování?"
„Byla jsem tam zatím jen jednou, mami."
„Já vím, ale i tak.." Usmála se. Co by asi mohlo být na doučování z matiky tak úžasného.
„Normální Matika." Řekla jsem a vlezla do pokoje.
Ihned jsem Najela na Facebook. Dan mi okamžitě napsal.
-Nechceš dneska někam vyrazit? Cukrárna ?
Ulevilo se mi. Chtěla jsem mezi lidi. Chtěla jsem pryč.
-Jasně:) za hoďku?
-Jojo lásko:*
Vstala jsem od stolu a šla se převléct do něčeho hezčího než je školní oblečení. Na sprchu už bohužel nebyl čas. Deodorant musí stačit.
Trochu jsem přejela žehličkou mé jen lehce zvlněné, tmavé vlasy. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem se usmát. Líbil se mi můj vzhled. Moje hnědé oči, k tomu hnědé vlasy a světlá pleť.. Vypadalo to zvláštně, ale podle mě zajímavě. Oči mi zářily. Možná štěstím? Jsem šťastná? Nevím..
*
Došla jsem do cukrárny. Dan už čekal před vchodem, na docela rušném chodníku. Přece jenom nebydlíme v nějakém malém městě. Přišli jsme k sobě a on mě chytl za ruku a pak si mě k sobě jemně přitáhl. Vášnivě mě políbil (vášnivě mi strčil svůj jazyk až kdo ví kam do pusy- hnus).
„Dane.. Noták.. Stačí.."
Řekla jsem ještě když jsme se líbali.
On se na mě jen nechápavě podíval, ale přestal.
Sedli jsme si do cukrárny a já si objednala čokoládovou zmrzlinu. Lízala jsem ji s velikou chutí, s tím důvodem, že se aspoň nemusím bavit s Danem.
Nakonec ale přece jen promluvil.
„Sof, musím si zajít na záchod."
Aha. Romantika.
Kývla jsem na slouhlas (co jiného jsem mohla dělat?) a dál jsem jedla svou zmrzku. Dan odešel, ale jenom co zmizel ve dveřích záchodu, něco zabrnělo.
On si tady nechal telefon?
Sama jsem se tomu divila.
Mám? Nebo ne.... Svědomí mi promlouvalo do duše, ale marně.
Natáhla jsem ruku a rychle si vzala jeho telefon k sobě.
Psala mu jistá Hannah.
-Dane chci byt jen a jen s tebou.
Nadechla jsem se. To přece nemusí nic znamenat. Ona ho může chtít, ale on ji ne. Vrátila jsem mobil na stejné místo a chvilku přemýšlela. Uvnitř ve svém srdci, v celých mých pocitech jsem cítila jakousi prázdnotu. A nepřijde mi, že by to souviselo s nějakou zprávou od Hannah.
Upřímně, mi to bylo i docela jedno. Je to ode mě hnusné ale bylo to tak. Proč jsem vlastně s Danem? Tichý hlásek v mé hlavě odpověděl. Protože nikoho jiného nemáš. Nemám, nemám, nemám. Ale to...
Svou myšlenku už jsem nedokončila.
„Sof?" Lehce jsem sebou trhla.
„No?"
„Nepůjdem se projít?" Usmál se. Já přikývla. Ale už mě to nebavilo. Tenhle stereotyp s klukama. Líbání, procházení, držení za ruce. Možná jsem ještě nepoznala to, o čem píšou dívčí romány. Možná to ani neexistuje.
*
Park byl mokrý. Vážně. Tohle slovo ho úplně vystihuje. Všude byly kaluže a z listů padaly kapky deště. Drželi jsme se s Danem za ruce a šli v tichosti. Ale nebylo to takové to příjemné ticho, spíš to ticho, které nesnášíte.
„No a jak jde škola?" Snažila jsem se přerušit tu strašnou nicotu mezi náma.
„V pohodě." Odpověděl. Achjo. Tohle snad ani není možné.
„Hele Dane .. Já už asi musím jít... Mamka chce pomoct s úklidem." Řekla jsem to první co mě napadlo.
„Tak brzo? Myslel jsem.. Že třeba ještě půjdeme ke mně.."
Myslel jsi snad k tobě do pokoje co? Říkala jsem si v duchu.
„Promiň. Je mi to fakt líto. Někdy si to vynahradíme jo?" Snažila jsem se o úsměv.
Prohrábl si vlasy a protočil oči. Možná jsem to neměla vidět, ale viděla.
„Tak jo. Já už fakt musím." Postavila jsem se na špičky abych mu dala rychlou pusu. Pak jsem se jen otočila a rychlým krokem odešla.
Čím dál jsem byla od něj tím víc mi bylo líp. Na druhou stranu jsem musela pořád myslet na ten pocit prázdnoty v mém břiše. Něco mi chybělo. Nějaká náplň mého života. Něco. TO něco. Stekla mi jedna slza. Proč nemůžu být jako ostatní normální holky? Proč nemůžu mít kamarádky? Proč pořád s někým chodím ale přitom nepociťuji TO něco?
Proč mám 200 lajků na profilovce, ale 0 přátel ve skutečnosti?
Stekla mi další slza. Rychle jsem obě utřela hřbetem ruky.
„Sofie? Stalo se něco?" Ale ne, ne, ne, nee.. Tenhle hlas moc dobře znám.
„Všechno OK." Vzhlédla jsem. Jiskřivě modré oči se na mě dívaly.
„Zase se potkáváme."
„Asi osud." Řekla jsem ironicky.
„Zítra nezapomeň na doučko jasné?"
Jo, tohle mi chybělo. Matika. Protočila jsem oči.
Usmál se. Něco mě polechtalo v břiše. Bylo to jen takové malinké polechtání, malinký pohyb ale bylo to něco. Co?
Zastrčila jsem si vlasy za ucho.
„Mimochodem.." Natáhl ruku a lehce se dotkl mé tváře.
„Myslím že tady máš zmrzlinu." Zasmál se a já jen cítila jak se červenám. Rychle jsem si otřela místo, kterého se dotýkal.
„Ještě?" Zeptala jsem se vystrašeně.
On se znova zasmál a zavrtěl hlavou.
„Tak zítra. A přijď včas."
Otočil se a šel tam, kde nejspíš celou dobu mířil. Já jen stála na místě a nevěděla co se právě stalo. Vážně se právě dotknul mého obličeje? Vážně se ve mně něco pohlo? Zavrtěla jsem hlavou, jako bych tu myšlenku chtěla vytřást. To přece nejde. Je to učitel.