Ban on love- DOKONČENO

Překvapení?

Dívala jsem se z okna a pozorovala lidi pohybující se kolem mého domu. Will mi řekl, že moje doučování už končí. Že skončit musí. Prý Emma něco tuší. Povzdychla jsem si.
Debilní. Všechno je debilní. Byla to jediná chvíle, kterou jsme měli jen pro sebe. A teď je i ona pryč. Už se můžeme vídat jen v kabinetu.. A možná ani to ne. Je to hrozně moc riskantní. Zas úplně blbá nejsem. Nechci aby přišel o práci.. Ale ani nechci aby přišel o mě.

Byl krásný slunečný den a já potřebovala do města. Teda, nepotřebovala jsem úplně nutně, ale chtěla jsem. Chtěla jsem si něco koupit a zároveň si pročistit hlavu.
Oblékla jsem si svou jarní bundu a vlasy stáhla do culíku. Moje modřiny už docela mizely a daly se lehce zamaskovat. Tentokrát jsem se na sebe do zrcadla usmála.

Mám ráda cesty autobusem. Koukám se z okna a přemýšlím. Poslední dobou jsou to ale jen myšlenky na Willa. Na jeho oči a řasy. Na to, jak sametové má rty a s jakou jemností mě líbá. Na to, jak se snaží být vážný, ale pak se stejně nasadí ten jeho vřelý, lehce ironický tón.
Achbože Wille. Někdy lituju, že jsem se do tebe zamilovala.

Vybrala jsem si úžasné bílé tričko s volánky. Ještě aby mi sedělo a je moje. Všechny kabinky byly zaplněné až na jednu. Vlezla jsem si tam a zatáhla závěs. Jen co jsem si začla sundávat své oblečení, uslyšela jsem podezřelé zvuky. Z vedlejší kabinky vycházely zvuky, podobné vzdychání. Ti lidé se to nejspíš snažili hodně potlačit, ale moc jim to očividně nešlo. Můj obličej nasadil znechucený výraz. Fuj, takhle na veřejnosti.
„Achbože jsi úžasný.." Ztuhla jsem. Tenhle hlas znám.
Tohle byla Willova žena. Tohle byla Emma. A nejspíš i sám Will.
Sesunula jsem po stěně kabinky a začla hluboce dýchat. Po tváři mi stekla slza.
Panebože jsou manželé. Je jasné, že mezi sebou mají určitý vztah..
Ale..
Ale..
Ale.
Vzdychání se stupňovalo a já měla chuť začít ječet.
„Emmo.. Emmo.."
Tak počkat. Tohle nebyl Willův hlas.
Ne. Tohle rozhodně nebyl jeho hlas.
Tak jak je to sakra možné?
Jedině, že by..
Panebože.
Vjela jsem si rukou do vlasů.
Třeba to vůbec není ona.
Je to úplně jiná Emma s úplně stejným hlasem.
Vzdychání přestalo. Nejspíš už byli oba po věci. Měla jsem tak velké nutkání se podívat za ten závěs, jestli to je vážně ona, ale kdyby mě poznala.. To by nebylo vůbec dobré. Oni už nejspíš odcházeli. Já jsem to ještě pořád vydýchavala.
V hlavě se mi objevovala pořád dokola jedna otázka.
Řeknu to Willovi?

Celý víkend jsem o tom přemýšlela. Byly chvíle, kdy jsem mu to chtěla okamžitě zavolat a chvíle, kdy jsem si říkala, že mu to za žádných okolností a NIKDY nemůžu říct. Bála bych se totiž, že by mi to nevěřil a myslel si, že ho chci proti ni akorát poštvat.
Na druhou stranu jsem ráda, že jsem to slyšela. Ukázalo se, že ani Emma není tak dokonalá, jak vypadá. A už se ani necítím tak provinile, kvůli jeho synovi.
Panebože. Jeho syn.
Jeho otec podvádí jeho matku a jeho matka podvádí jeho otce.
On v tom svém malém, nevinném mozečku ani netuší co se to děje.
Achjo, je mi to tak moc líto.
Přitom za to z poloviny můžu já.

-Lásko..
Will.
Byla neděle večer a tohle bylo poprvé co mi o víkendu napsal.
-Wille?
-Proč na tebe pořád myslím?
I přes mou špatnou náladu jsem se usmála a namotala si vlas na prst.
-Tak to jsme na tom stejně
Pak už neodepsal. Chápu to. Bojuje sám se sebou. Stejně jako já.

Tak dobře, dneska trochu kratší kapitolka:D příště se budu snažit o delší..:) ale ono to teď moc nejde, znáte to, stres z přijímaček a tak..:/
Jinak tuhle kapitolu chci věnovat své úžasné nejlepší kamarádce, kterou opravdu obdivuji za to, že si semnou vydrží psát celé dny a poslouchat všechno co mě trápí. Ne vážně, jsem hrozně ráda, že tě mám:)
EvaStbn <3
Každopádně bych vám něco chtěla říct..
Ze začátku, když jsem tohle začínala psát, jsem se bála, že se Will bude hodně podobat jednomu klukovi, kterého znám ve realitě. Ale paradoxně jsem možná chtěla aby si byli podobní. Chtěla jsem si ho vrýt do paměti, do těhle slov, chtěla jsem aby to byl ON.
Ale to nejde a nikdy to nešlo. A přesně v tomhle je jedinečnost lidí. I kdybych tu postavu pojmenovala po něm, nikdy to on nebude.
Stejně tak bych asi nedokázala vykreslit svou nejlepší kamarádku, i když si myslím že ji znám nazpaměť. Ať už začnete psát o čemkoliv, budete tam mít kohokoliv, vždycky to budou úplně jiní lidé. V tom je vlastně nejspíš ta podstata psaní. Stvoříte jiný svět, stvoříte v podstatě dýchající lidi. A není to úžasné?
Možná jsem chtěla ať Sofie jsem já.
Má pár mých myšlenek, ale ona je tak tvrdohlavá, že je vlastně úplně někdo jiný.
Tenhle příběh jsem začínala psát, abych nemusela o věcech jen snít. A doufala jsem že to budu já a on.
Ale chyba. Tohle je Sofie a Will. Je to jejich příběh.
Takže jo, ani nevím proč to tady píšu, možná že jen protože se ráda dělím o své myšlenky s ostatníma:D
Můj Will už mě navždy opustil.
Uvidíme, co udělá ten od Sofie..
Jo a ..
Miluju vás <3