Ban on love- DOKONČENO

Malé lži

Jeho horké rty plné touhy se dotýkaly mé kůže. Vzdychla jsem. Najednou se ode mě odvrátil.
„Stačilo." Vydechl.
Ale já se jako vždy vzbouřila proti jeho slovům. Vášnivě jsem ho políbila, ale bránil se. Nakonec povolil a všechno to začlo nanovo.
„Už....ne.." Říkal mezi nádechy.
Odvrátila jsem se od něj.
Udělal krok dozadu a prohlížel si mě.
Pak si dal obličej do dlaní, jako by přemýšlel co teď bude dělat.
„Obleč se. Odvezu tě domů." Řekl svým učitelským tónem.
Povzdechla jsem si a šla do koupelny pro svoje věci.
Měl pravdu. Musela jsem domů.

Když jsem se oblékla, vytáhla jsem si z kapsy telefon.
12 nepřijatých hovorů.
„Sakra, sakra, sakra..." Zašeptala jsem.
Nahlédl mi přes rameno a já mezitím začla vytáčet máminé číslo.
„Co ji mám říct?" Zeptala jsem se vyděšeně.
„Já nevím.. Pravdu? Teda.. O tom tvojem klukovi.. A že jsem tě našel..." Pomalu ze sebe dostával nesmyslné slova.
Nadechla jsem se.
Z telefonu se ozval přímo panický hlas.
„SOFIE?!"
„Mami, promiň..."
„Kde sakra jsi?!"
„Já... Já teď jedu domů já ti to pak vysvětlím.."
Zavěsila jsem a vydechla.
Pohladil mě po ruce.
„Musíme jet." Zašeptal a vlídně se na mě podíval.
Pohled jsem mu oplatila a pak už se konečně vydala k odchodu.

Můj nos čichal k vůni jeho auta. Nebyla to taková ta násilná vůně, která vás štípala do nosu, spíš jemná a uklidňující.
Sedl si vedle mě a chvíli se jen tak díval do prázdna.
Pak se na mě otočil. Myslela jsem, že mě políbí a srdce mi v tu chvíli začlo zběsile bušit. Ale mýlila jsem se.
Jen vzal mou ruku do té své. Něco jako uklidňující gesto. Stiskl mou dlaň.
Podívala jsem se mu hluboko do očí.
Mluvili jsme i beze slov.

Bylo zamračeno a vypadalo to, že bude pršet. Celé okolí předemnou se mi vpíjelo do sebe. Zamrkala jsem.
„Sofie.. S tím klukem.. Je hrozné co ti udělal. Musíš s tím na policii."
„Já nevím, jestli úplně chci.. Co když to pak bude horší..?"
„Tak přijdu já a vlastnoručně ho zabiju. Panebože.. Jak ho mohlo napadnout něco, jako že zmlátí holku?!" Zakroutil hlavou.
Usmála jsem se. Líbilo se mi, když mě takhle ochraňoval.
„Nevím co řeknu mamce..."
Rychle na mě prohlédl.
„Řekni ji, že jsem tě našel."
„Ale od té doby uběhly nejmíň dvě hodiny.."
Vjel si rukou do vlasu a povzdychl si.
„Co jsem to udělal.. Taková nezodpovědnost.."
Zašeptal..
„Co myslíš?"
„To všechno.. Tebe.. Ten polibek.." Vzpomněla jsem si na to, co se odehrávalo ještě před chvíli.
„Wille... Miluju tě. A doufám, že jsi myslel svoje slova vážně a cítíš to stejné ke mně.. I když skoro vím, že všechno co jsi řekl, jsi myslel vážně.."
„Už nepokračuj." Přerušil mě. Ale to bych nebyla já, kdybych ho poslechla.
„A víš.. Nikdy jsem k nikomu necítila něco takového.. Chci s tebou být už navždy." Jako by vážnost těhle slov visela ve vzduchu, oba jsme přemýšleli o tom, co jsem právě řekla.
„Sofie.. Teď si nemůžeš být ničím takovým jistá .. Jsi ve věku kdy..."
„Tohle mi neříkej." Tentokrát jsem ho přerušila já.
Znova si povzdychl.
Dojeli jsme k našemu domu.
„Chceš abych šel s tebou?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tohle zvládnu sama."
„Dobře drž se... A..."
„A?" Pozvedla jsem jedno obočí.
„Miluju tě." Vtiskl mi rychlou pusu.
Musela jsem být celá rudá.
„Já tebe taky." Ještě jsem rychle zašeptala a odešla jsem.

„Můžeš mi sakra říct KDE JSI BYLA?" Mamka už měla zvýšeny tón.
„Mami... Sedneme si ano..?"
Nedobrovolně si sedla.
„Pamatuješ si Dana ne?"
„No ještě abych si ho nepamatovala. Dlouho tady nebyl."
„Rozešli jsme se." Mamka nevypadala překvapeně.
„Ale on ten rozchod vzal trochu hůř.."
Nadechla jsem se.
„Prostě ... Dneska si na mě počkal a... Udělal mi tohle..."
Odhrnula jsem tričko a ukázala mamce modřiny.
Myslím ale, že mých škrábanců na obličeji si už všimla.
Zakryla si ústa rukama a jen se na mě vyděšeně dívala.
„Panebože.."
„Jestli víš.. Ten učitel matematiky.. On.. On mě našel a pomohl mi.."
„Já nevím co mám na tohle všechno říct.."
Byla v šoku. Viděla jsem, jak se rychle nadechovala.
Vstala jsem a šla do svého pokoje. Ona si to teď musí všechno urovnat v hlavě. Stejně jako já.

-Tak co?
Will.
-je v soku. Rekla jsem ze si me nasel
-to se nedivim.. Potrebuju s tebou zitra mluvit.
-o cem?
-o vsem...
Pak naše konverzace skončila.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se usnout. Nešlo to. Hlavou mi probíhaly vzpomínky na dnešek.. Na jeho horké rty a jemné polibky. Musela jsem se usmát. Každý kousíček mého srdce ho miloval. Jeho úsměv.. Jeho vlasy.. Jeho oči.. Jeho smích.. Jeho dlaně.. Jeho hlas...
Zářila jsem. Aspoň jsem si to myslela. Přišlo mi, jako by ze mě přímo vycházela pozitivní energie.
Kéž by tahle krásná pohádka nikdy neskončila.

Takže konečně jsme se dostali na konec další kapitoly! :D
Jupííí pusťte fanfáry! :D
Tahle kapitola mi dělala fakt problémy.
Znáte to, hodně osobních problémů, přijimačky za chvilku..
A můj pocit, že totálně nic nezvládám a nestíhám.
Všechno se mi hroutí..
(Citové výlevy autorky :D)
Doufám, že se vám tahle kapitola líbila a těšte se další!
Vaše
LAsTORYs :*
Miluju vás <3