Ban on love- DOKONČENO

Sofie?

Bylo ráno a začínala moje noční můra. Ač bych to asi neměla říkat, nechtěla jsem vidět Willa. Povídat si s ním a přitom mu vlastně lhát do očí.
„Sofie?" Zavolala na mě mamka.
„Ano?" Odpověděla jsem a šla za ní.
„Víš... Hodně.. Hodně jsem přemýšlela o tom, co ti udělali ti kluci. A o tom co by se mohlo stát. Kdybys měla s někým jiným ještě dalším jakýkoliv dalším problém.. Řekni mi to prosím.."
Srdce mě zabolelo. Viděla jsem, jak moc se snaží být dobrou matkou.
Moje dětství bylo.. Zvláštní.. Mamka byla rozhozená z mého otce, který se mi jen tak vypařil ze života. Jenže já jsem byla malá a nic z toho jsem nechápala. Chtěla jsem pozornost maminky, ale ona na mě kašlala. Postupem času se o mě začala víc zajímat, ale už nikdy jsme neměly ten vztah dcery a matky.
„Jasně mami. Řeknu." Usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila. Mami, kdybys jen věděla...

Cestou do školy jsem pořád uvažovala. O všem. O mé budoucí střední.. Teoreticky jsem moc na výběr neměla, ale do přihlášky jsem si napsala školu, na kterou bych fakt chtěla, ale byla moc daleko, takže bych musela být na intru. Tenkrát mi to ještě bylo jedno, ale teď... Nechtěla jsem být daleko od Willa.
Stejně už se spolu nebudete vídat.
Říkal zlomyslný hlas v mé hlavě. Ale já si to pořád nechtěla připustit. Doufala jsem, že se ještě najde nějaké řešení, i když to v podstatě bylo nemožné.

Zasahoval mě svým pohledem. Celou hodinu. A já se mu pořád snažila vyhýbat. Nervózně jsem se dívala do sešitu a snažila se neposlouchat jeho hlas. Ret už jsem měla celý pokousaný, od mých nervózních zubů. Věděla jsem, že semnou bude chtít mluvit. Jakmile skončila hodina a všichni se začali zvedat uslyšela jsem jeho přísný tón.
„Porterová?"
„Ano?" Špitla jsem.
„Prosimtě, pomoz mi to odnést do kabinetu." Tentokrát se na mě ani nepodíval. Rychle jsem kývla hlavou a poslušně sebrala všechno, co chtěl.
Když jsme stoupali do schodů, neřekli jsme ani slovo. Mně se v hlavě promítala pořád ta jedna scéna z kabinky. Jako by mi v hlavě zněly její vzdychy. Jako bych cítila tu slzu na tváři, když jsem si myslela, že tam s ní je Will. Nadechla jsem se. Došli jsme k jeho kabinetu. Jakmile jsme vešli dovnitř, sklopila jsem zrak k podlaze.
„Co se děje?" Zeptal se.
Já neodpovídala. Tak strašně ráda, bych mu řekla pravdu.
„Nic." Můj hlas zněl nejistě.
„Poznám to na tobě.."
Povzdychla jsem si a popošla jsem k němu blíž. Chtěla jsem ho políbit, ale on uhnul hlavou. Nechápavě jsem se na něj podívala. Tentokrát podlahu pozoroval on. Vzala jsem mu dlaň a začla do ní konečkem prstu kreslit abstraktní obrazce. Podíval se mi do očí a pobaveně se usmál. Nezeptala jsem se ho, proč se směje. Nejspíš jsem to věděla sama.

WILL-
Sofie..
Sofie..
Sofie..
Proč tě miluji?
Byl jsem na cestě domů a celou dobu jsem si v hlavě přehrával tu chvíli s ní. Na to, jak byla celý den nesvá a já nevěděl proč. Kéžby tak byla moje. Kéžbych ji mohl kdykoliv políbit, aniž bych si připadal špatně. Kéž by vedle mě každý večer usínala.
Všechny tyhle věty jsem chtěl vyhnat z hlavy. Kdyby byla Sofie stejně stará jako já, našli bychom si k sobě cestu?
Nevím.
Možná ano, možná ne.
O tomhle přemýšlím docela často.
Kdo ví, co by bylo.
Přijedu domů a vytáhnu klíčky ze zapalování. Vystoupím z auta a přepadne mě další vlna výčitek. Dneska jsem ji ale nepolíbil. I tak mi je hrozně.
Otevřu dveře a můj malý syn mě hned jde přivítat.
„Táááta je doma.." Křičí už z obýváku. Usměju se. Doběhne až ke mně a skočí mi kolem krku. Na chvilku zavřu oči. On je ta jediná věc, která mi přijde správná.
„Ahoj ty můj malý rošťáku. Tak jak si se dneska měl?" Říkám mu do vlasů.
„Máma dělá večeři!" Zavolá radostně. Znova se usměju.
„Ahoj zlato.." Zavolám do kuchyně.
Oplatí mi pozdrav.
Jdu si mezitím sednout do obýváku, kde vidím mobil mé ženy položený na stole. Zadívám se do prázdna, když vtom její telefon zavibruje. Jelikož vím, že mí rodiče někdy píšou Emmě, nedá mi to se podívat, jestli to nejsou náhodou oni.
Když se ale podívám, píše ji jakýsi Marek. Pozvednu obočí a vím, že i když bych neměl, zprávu otevřu.
-V sobotu to bylo uzasne. Ty jsi uzasna. Miluju te. Kdy zas zopaknem?:*
Chvilku mi trvalo než všechny kolečka v mé hlavě docvakly a mně došlo, co jsem si právě přečetl. Rázně jsem se zvedl a přišel za Emmou do kuchyně.
„Co to má sakra znamenat?!" Podal jsem ji mobil před obličej. Její oči si rychle přečetly text a pak si dala ruku na obličej. Z oka se ji vykutálela jedna slza. Nesnáším, když ženy pláčou.
„Wille.." Zašeptá..
Podívám se jinam a všechno pomalu vstřebávám.
„Prosím.. Já.. Já nevím co to semnou bylo.. Byl to jen úlet.."
Jdu od ní pryč a vezmu si klíče od auta.
„Kam jdeš?" Ptá se s brekem.
„Potřebuju si něco ujasnit. Zítra budu zpátky."
Řeknu klidně. Ona se slzama přikývne a ještě víc se rozbrečí.
Benji se na mě podívá svýma dětskýma očima.
„Benji neboj. Zítra budu zpátky." Dám mu pusu na čelo a pak už jen rychle zmiznu ze svého domu.
Byl jsem tak klidný, protože mě pořád ještě užíralo svědomí. Ale hned, jak jsem dosedl na sedadlo svého auta se mě zmocnila panika.
Vytáhl jsem telefon a začal vyťukávat číslo, které jsem znál nazpaměť. Ozval se zmatený hlas.
„Wille?"
„Sofie.." Vydechl jsem.
„Co.. Co se stalo?"
„Potřebuju tě." Zašeptal jsem.

Tak Jooo jsme na konci další kapitoly, i když tohle byl trochu otevřený konec:D dneska ode mě žádné proslovy nebudou, jelikož jsem totálně unavená, ještě pořád se vzpamatovávám z příjimaček a pomalu připravuji na talentovky :D
Tak jo, doufám že se Vám to líbilo:)
(Btw ještě 100 views a máme 1K!!)
Miluju vás! <3