Ban on love- DOKONČENO

Přátelství

O měsíc a půl později
„Sof? Takže zítra ve čtyři?" Ozval se veselý hlas Belly.
S mírným úsměvem jsem pokrčila rameny. Max do mě přátelsky bouchnul pěstí.
„Ale notááák.. Bude to fajn. Musíš jít." Úpěnlivě mě prosil.
Znova jsem se jen usmála.
„Já nevím.." Zadívala jsem se do dálky.
„Je to jen kino. Pojď, bude to zábava!" Bella se na mě pověsila.
„No tak jo..." Vydechla jsem.
Oba nadšeně vypískli.

Asi jste teď zmatení. Tak začneme hezky od začátku.
Od té doby, co Will odešel, se ze mě stala "ta zvláštní holka". Všichni ve třídě si na mě ukazují, všichni si myslí, že jsem blázen. A možná mají pravdu.
Ale je to lepší než před měsícem.
Už se někdy zasměju.
Ale každý den se mi o něm zdají sny. Někdy se budím v noci s pláčem. A neumím dýchat..
Mamka mě přihlásila na kurz tvůrčího psaní. A tam jsem se vlastně poznala s Bellou a Maxem. Jsou fajn. Mí jediní kamarádi. A zítra s nimi mám domluvené kino. Poprvé, co půjdu někam pryč. Upřímně se dost divím, že se semnou baví ti dva, protože já bych se sama se sebou taky nebavila. Možná jsou prostě až moc hodní a je jim mě jen líto.
Mimochodem.. Dostala jsem se na školu, na kterou jsem chtěla. Je daleko a budu na intru. Ale když tady už není Will, tak mi to je jedno.
Pamatuju si na chvíle, kdy jsme se bavili o naší budoucnosti. Já jsem vždycky byla až přehnaně optimistická a on byl ticho.. Kéž by mi aspoň řekl, že odejde.. Ale přišlo to tak nečekaně. Ze dne na den zmizel. Jako by se vypařil. A já si každý den říkám, jestli ho ještě někdy uvidím...

Nijak zvlášť jsem se nechystala. Normální oblečení, normální líčení, normální Sofie..

Max a Bella už na mě mávali. Musela jsem se usmát. Měla jsem je ráda.
„Aaa tady je naše Sofiinka." Zakřičela Bella. Stáli jsme na náměstí, každý na opačné straně, takže její výkřik museli slyšet nejspíš všichni přítomní.
Zasmála jsem se a rozběhla se k nim. Copak mě zabije, když budu na chvíli šťastná?
Když jsem k nim doběhla, všichni jsme už měli záchvat smíchu.
„Co se stalo? Ty se směješ?" Max povytáhl jedno obočí. To dělával i Will. Zamlžily se mi oči. Ale slzy jsem hned odehnala.
„Nemůžu?" Řekla jsem teď už s falešným úsměvem. Poznal to na mě. Vzal mě za ruku a začal semnou po celém náměstí tančit. Dobrá nálada se mi zase vrátila.
„Hej vy dva! Nestihneme to!" Zavolala Bella.
„Počkej.. Neumím.. Dýchat.." Tak moc jsem se smála. Max na tom byl dost podobně. Obrátil se na mě zády a ukázal, že mám na něj vyskočit. Poslechla jsem ho, ale v tu chvíli jsme se začli smát ještě víc. Úplně mě převrátil, až mě držel jen za ruku a nohu. Víceméně řečeno, koledovala jsem si o dost tvrdý pád.
Jemně mě položil a mezitím k nám doběhla i Bella, která nás vzala za ruce a začla tahat směrem ke kinu. Už dlouho mi nebylo tak hezky.

Film byl.. Pěkný? Já nevím, filmy mě moc neberou, ale s těma dvěma to bylo super.
Jen abyste byli v obraze, oni se znají už od školky a jsou nejlepší kámoši. Já se k nim jen tak přicpala.
Vycházeli jsme ze sálu a povídali si o hlavním hrdinovi.
Když jsme vyšli už z kina úplně Bella nás přehlušila.
„Hele lidi.. Už musím jít domů. Je mi to líto, ale znáte to, rodiče." Pokrčila rameny a objala Maxe a následně i mě. Zvláštní. Zamávala jsem ji na rozloučenou.
„No.. A já jdu už taky jiným směrem.. Tak pa." Obrátila jsem se na Maxe.
„Tak na to zapomeň. Půjdu s tebou." To bylo milé.
„Nemusíš." Usmála jsem se.
„Je to moje povinnost." Pronesl hrdě až jsem se musela zasmát. Začal se smát taky.
Asi po 3 minutách cesty se mě zeptal co já a kluci.
„Nic.. Nic co by stálo za slovo." Zadívala jsem se do dálky.
„To si děláš srandu ne? Ty, taková hezká, milá holka." Kdysi by tohle už možná byl můj budoucí kluk. Ale teď? Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen na to, že chci u sebe mít Willa..
„Ehm.. Díky." Moje odpověď byla stručná.
„Takže.. Ani s nikým teď být nechceš?"
Zavrtěla jsem hlavou. Kdyby jen věděl..
V tom jsem najednou ucítila svou dlaň v té jeho. Polekaně jsem ucukla.
„Maxi.. Promiň.. Mám tě ráda a tohle všechno.. Ale ne." Řekla jsem rázně.
Okamžitě svou ruku stáhl a šlo poznat, že se cítí trapně.
„Promiň, já myslel že.."
„V pohodě." Přerušila jsem ho. „Víš, já vlastně bydlím, už tady, takže.. Díky za doprovod.. A ahoj." Objala jsem ho na rozloučenou a pak už jen utíkala z té trapné situace domů.
Je mi ho líto. Nechala jsem ho tam stát na ulici, stejně jako jednou Dana. Ale Dan byl hajzl, za to Max je hodný, milý... Je i hezký. Ale moje srdce prostě nemůže. Má v sobě zavřené pořád toho jednoho člověka.
Když jdu do koupelny, z okna uvidím západ slunce. Další moje rutina. Otevřu si okno a sednu si k němu.
Jediná moje myšlenka je, jestli se na zapadající slunce právě dívá taky..
A jestli na mě myslí stejně jako já na něj.

Woooohooooo další kapča tady :D (jedna z posledních..)
Tady máme 2 nové postavy.. Jsem zvědavá, co na ně říkáte .. Mimochodem, Maxe si představuju nějak, jako na úvodní fotce a Bellu nějak takhle:

Akorát s úsměvem na tváři:D
Takže jo, to bude všechno a..
Miluju vás :)