Za necelý měsíc je svatba, už měsíc u nás doma kromě kluků straší taky můj bratr a moje nejlepší kamarádka Anna. S Niallem a Louisem máme tajnou dohodu, o které se Zayn nesmí rozhodně dozvědět, každý den přesně ve tři v noci máme sraz dole v kuchyni u ledničky na našich „dýcháncích". Ano každé ráno se všichni diví kde je všechno jídlo ale kluci jsou tak moc hodní že to pokaždé vezmou na sebe. Nemám pocit, že by se něco příliš změnilo, asi jen to že se cítím po dlouhé době šťastná s milujícím snoubencem dcerou a jak už nám stihl doktor říct tak i další nenarozenou holčičkou. Když jsme tuhle novinu s Harrym oznamovali doma strhla se ohromná hádka o to kdo bude kmotrem a jaké jméno ponese naše druhorozená dcera, některá jména byli vážně příšerné jako třeba to se kterým přišle včera Louis. Uprostřed noci začal bušit na dveře naší ložnice se slovy „Proboha okamžitě zvedněte ty svoje prdele a odemkněte dveře!" ano začali jsme se zamykat, protože s nimi jeden nikdy neví. Nakonec jsme mu tedy otevřeli a on si lehl mezi nás do postele jako by byl naše dítě, chvíli mlčel a pak začal „No proč jsem vlastně tady, zdál se mi sen že jste tu maličkou pojmenovali Anamika, a já osobně si myslím že je to boží jméno" to už to Harry nevydržel a za pravé ucho ho vytáhnul až na chodbu kde mu před nosem zabouchl dveře a nezapomněl je zamknout. Ale bylo tady jedno které jsem nemohla dostat z hlavy, ještě před tím než kdokoli z nás věděl jestli to bude holka nebo kluk při jednom z našich nočních dýcháncích kterého jsem se zúčastni jen já Niall mi řekl něco co mi vehnalo slzy do očí „Víš kdybych já s tebou čekal miminko chtěl bych aby se jmenovalo Charlie, není to ani úplně klučičí a ani holčičí takové neutrální jméno Charlie Horan". Nevím proč ale už od téhle chvíle vím jak se o maličké bude jmenovat. A je to tady necelý týden do porodu a přesně dvě a půl hodiny do svatby, stojím před obrovským zrcadlem a prohlížím si své bříško, vzadu za mnou visí bílé svatební šaty, všude okolo mě je zmatek ale já ho vůbec nevnímám. Jediné co mě přivede zpět do reálného světa je něčí teplá ruka na mém bříšku. Studánkově modré oči, vyčesané blond vlasy a ten nejsladší úsměv „Měla by jsi se připravit abychom to všechno stihli" pohladil mě po vlasech a sám šel do svého pokoje je ustrojit. Jsem teď u Nialla a Sebastiána v bytě a mám se tady připravit a pak mě Niall, odveze rovnou ke kostelu, kde mě předá mému otci a ten následně Harrymu. Když přišla otázka, kdo mi půjde za svědka měla jsem jasno hned většina sázela, na Ann ale já si vybrala blonďáčka a Harry Louise. Všichni už jsou v kostele jen já mám ještě trošku času. Když jsme byli oba připraveni nasedli jsme do auta a vydali se směr místo činu. To by ale nesměl být Londýn aby tady nebyla příšerná zácpa, ve které jsme strávili dobrou půlhodinu a tak nám na přesun ke kostelu zbývalo už jen deset minut. Nepopojeli jsme ani o sto metrů a z motoru auta se začal linout hustý šedý kouř „To snad není možné" vykřikla jsem a otevřela jsem dveře, po mé pravé straně byl velký park na jehož druhém konci se nacházel kostel se všemi těmi lidmi co čekají že přesně za tři minuty projdu uličkou a tam si s Harrym řekneme své „ANO". Podívala jsem se na Nialla a on pochopil vystoupil a já se pomalu rozeběhla ke kostelu, on zamkl auto a běžel za mnou. Už jen pár metrů zvládla jsem to.
Pohled Niall:
Když se z toho zatraceného auta začalo kouřit myslel jsem že je to zlý sen, Scar se rozběhla ke kostelu a já pár metrů za ní. Už to bylo jen kousek jen pár metrů je pár hloupých kroků. Pak se to stalo, auto narazilo do jejího drobného těla, svatební kytice odlétla a ona pomalu padala k zemi, byla mrtvá. Ve stejnou chvíli kdy jsem k ní doběhl a zjistil, že stále slabě dýchá, vyběhl Harry společně s kluky ven, aby zjistili, kde jsme. Byla to moje vina, kdyby se to podělaný auto neporouchalo, nemuseli jsme běžet parkem a ona by ve všem to zmatku nevběhla do silnice. Sanitka tady byla rychle, snažili se zachránit obě, ale všichni jsme tak nějak podvědomě věděl že o takhle neskončí že tohle nebude jeden z těch šťastných konců. Byli jsme tady všichni plná nemocnice každý čekal na to až z operačního sálu někdy vyjde a řekne že jsou v pořádku. Když konečně po několika hodinách čekáni vyšel ven doktor se sestřičkou která držela v náručí miminko v modré přikrývce já s Harrym jsme šli ihned k nim „Tohle je váš syn ale jeho matku se nám bohužel nepodařilo zachránit" podával doktor Harrymu to maličké stvoření které si před chvíli vzal od sestry. Harry se sesunul k zemi „Já ho nechci, já ... chci Scar to ona tady měla být ne on" křičel a z očí se mu kutáleli obří slzy. Proto jsem si malého vzal já a poprvé se na něj podíval, modrooký chlapec s několika blond vlásky „Charlie táta je u tebe zašeptal jsem"
Tak mé drahé tohle je oficiálně konec, brečím ještě teď i když jsem ho jako jediný měla vymyšlený už od začátku, doufám že se Vám o libí a děkuji za trpělivost Mexx
